Od písemné k ústní maturitě

Po některých z vás se před maturitou bude chtít vypracování literárních rozborů, které nejspíše budou i povinnou součástí státních maturit. Je tedy dobré vědět, jak takový rozbor vypadá nebo lépe, co všechno se v něm může objevit.

Rozbor totiž určitě není o vypsání obsahu, tedy toho co se v knize stalo. (Jak to ale u některých skončí…)

Dělí se na jazykový, tematický a kompoziční plán a v každém z nich si toho užijete dost a dost :-).

Pokud tedy chcete začít rozbory psát nebo mít alespoň představu jak vlastně vypadají, projděte si rozbory tady na webu (za které ovšem neručím, literatura mne nikdy nebrala) a následně nakoukněte na začátek učebnice Literatura v kostce pro střední školy od Marie Sochrové (vydavatelství FRAGMENT), kde najdete přehledný výčet všech věcí, které by se v jednotlivých plánech daného rozboru měli objevit.

Uvidíte, že vše bude hned jasnější a že i ty rozbory se nějak zpracovat dají.

Karel Hynek Mácha: Máj

Rozbor

Jazykový plán

Útvary jazyka: Spisovná čeština. Jazyk archaický, knižní, básnický.

Zvukové prostředky: Eufonie (libozvučnost), onomatopoje (zkuvomalba, „řinčí řetězů hřmot“), zvukosled (např.: „Hrdličin zval ku lásce hlas“), rytmus (vzestupný jamb) a rým (obkročný).

Stylové rozvrstvení slovní zásoby: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená.

Textové prostředky: Styl vyprávěcí a popisný. Dialogy, monology, řeč postav přímá.

Pojmenování:

• Přímá: Epiteton (básnický přívlastek) – konstans („zelené jezero“, „bělavé páry“) i ornans („růžový večer“), přirovnání („co slzy lásky“), antiteze (otec a syn).
• Nepřímá: Metafora, personifikace („Jezero hladké v křovích stinných…“), metonymie, oxymorón („mrtvé milenky cit“).

Figury: Apostrofa, řečnické otázky, časté opakování slov máj, láska, den a noc.

Tematický plán

Námět: Příběh milenců Viléma a Jarmily. Oba musí tragicky zemřít. Vinu přitom nese společnost.

• (Mácha se inspiroval zážitky a pocity, které získal během pobytu u svého dlouholetého přítele Eduarda Hindla v Doksech u dnešního Máchova jezera. Mácha při návštěvě hradu Bezděz zjistil, že v tomto kraji byl nedávno popraven mladík Schiffner, jenž zabil svého vlastního otce, protože mu bránil v lásce. Vedle toho se do básně promítlo i romantické prostředí zdejší krajiny.)

Téma: Hlavním tématem je životní úděl milenců Viléma a Jarmily. Vilém zabíjí svůdce Jarmily, což byl jeho vlastní otec (Vilém byl v dětství z domova vyhnán a proto si svého otce nepamatoval). Za to je zatčen a chystá se jeho poprava. Když se o zatčení dozví Jarmila spáchá sebevraždu skokem do jezera. Vilém je poté popraven na popravišti. Vinu nedává sobě, nýbrž otci a společnosti. Vedlejším tématem je v závěrečné části téma poutníka, se kterým se autor ztotožňuje.

Epizody: Vyskytují se, doplnění dějě, návaznost na děj. Jedná se o dvě mezihry, první pojednává o přípravách na popravišti (formou rozhovoru), druhá o nářku Vilémových druhů, kteří stratili svého vůdce.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy:

• Vilém – loupežník, omylem zabíjí svého otce, viní společnost, cítí se být nevinný. Ve vězení myslí na Jarmilu a vzpomíná na své mládí. Dochází k závěru, že po smrti ho již nic nečeká.
• Jarmila – milenka Viléma, páchá kvůli lásce sebevraždu.
• Poutník – objevuje se ke konci básně (v posledním zpěvu), ztotožnění autora, srovnává svůj osud s osudem Viléma. Mluví o sobě, o svém mládí a poznává, že mládí je již ztracené. V samotném závěru zvolání: „ Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!“

Prostředí: Skutečné, místně určité a je zachyceno podrobně (jedná se o krajinu u Doks, pod Bezdězem). Bez bližšího časového vymezení.

Pojetí díla: tragika.

Kompoziční plán

Jedná se o lyricko-epickou báseň.

Kompoziční postupy: Chronologický postup, také retrospektivní (ve vzpomínkových pasážích). Využití kotrastu jak v tématické (čas přírody a lidského bytí), tak jazykové rovině („na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“). Gradace se nekoná, děj je potlačen. Paralela poutníka a Viléma.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem. Paralelní vztah vzpomínkových pasáží.

Forma: Na začátku věnování (to aby byla báseň dostatečně česká).

4 zpěvy, 2 mezihry:

• I. zpěv: Obraz Májové přírody, sebevražda Jarmily skokem do jezera. Motiv lásky a nevěry.
• II. zpěv: Vilém ve vězení, úvahy o vině. Kontrast v čase – věčnost přírody a omezenost jeho zbývajícího času do popravy. Pocit křivdy a vzdoru.
• I. intermezzo: Půlnoční popraviště v přípravě na popravu Viléma.
• III. zpěv: Vrchol, poprava Viléma. Vilémovo vyznání lásky k přírodě a rodné zemi. Obžaloba společnosti.
• II. intermezzo: Nářek Vilémových druhů.
• IV. zpěv (epilog): Po čase přichází poutník, autor se ztotožňuje, zamyšlení nad tragikou lidského osudu. Závěr tragický.

Karel Jaromír Erben: Kytice z českých bájí a pověstí

Rozbor

Jazykový plán

Útvary jazyka: Použití tehdejší češtiny, dnes již archaická a knižní.

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Eufonie v rýmu, onomatopoie pro vyvolání pocitu zvuku (vodník), epitetony (především konstans), zvukomalba, přirovnávání, metafory, personifikace.

Balady mají pravidelný rým.

Tematický plán

Námět: Z lidových pověstí.

Téma jednotlivých balad:

• Kytice – Spíše lyricky orientovaná, neurčitá, vypráví příběh matky, která zemře a nechá na světě samotné děti, láska jí však i v záhrobí donutí se o ně postarat a proto je potěší kvítkem, které je nazván mateřídouškou; báseň je očividně ukázáním na krásu jazyka a vlasti a to jak už hrou s tvorbou slov (mateřídouška), tak alegorií, která přirovnává vlast k matce.
• Poklad – Epická balada těžící z křesťanských pověstí; žena jde na Velký pátek lesem a spatří skálu plnou zlata, všechen ten třpyt ji omámí mysl a protože už neunese dítě, nechá ho tam a vezme místo něj zlato – v podstatě jej prodá za pár zlatých; skrytý význam upozorňující, jak může mamon zaslepovat a jak při něm můžeme zapomenout na to, co je opravdu důležité a že když si později uvědomíme pravé hodnoty, může už být pozdě.
• Holoubek – Holoubek symbolizuje svědomí, které ženu, jež zabila svého muže, dožene až k sebevraždě.
• Dceřina kletba – Dcera spáchala zločin, ale jako vinná z toho vychází i její matka, protože ji nedostatečně vychovala.

Motivy: Vztahy mezi lidmi, vztah matky a dítěte (především matky a dcery), vina a trest, boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly, osudovost, nevyhnutelný a neúměrně vysoký trest.

Postavy: Pro Erbena typické ženské postavy, podstatný je vztah matky a dcery. Žena je matkou i dcerou, motiv mateřské lásky. Osud přijímají smířlivě.

Prostředí: Neskutečné, místně neurčité, vychází z lidových pověstí. Stručný popis (verš).

Kompoziční plán

Jedná se o sbírku 13 balad. Lyricko-epické balady z lidových pověstí, ve kterých je každý prohřešek potrestán.

Celá sbírka je uspořádá systémem, kde vždy první a poslední (druhá a předposlední atd.) balada mají stejný námět (jsou zrcadlovým odrazem). Např.:

• Kytice – Věštkyně: motiv národního smutku a naděje, národně buditelské poselství.
• Poklad – Dceřina kletba: motiv mateřské viny.
• Svatební košile – Vrba : vztah mrtvých k živým.

Vnitřní výstavba jednotlivých balad:

• Expozice – Úvod do děje, víceméně statický.
• Kolize a krize – Objevuje se konflikt, často náhodný.
• Závěr – Většinou tragický, někdy s mravním ponaučením.

Walter Scott: Ivanhoe

Rozbor českého překladu

(Přeložil Jaroslav Kraus.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Knížní a archaická čeština ve vypravování. Přímá řeč u rytířů je zde zčásti zidealizovaná do spisovné a knižní podoby, u nižších vrstev je potom realističtější a obyčejnější. V přímé řeči francouzské a saské výrazy, pro vykreslení atmosféry a napětí mezi saskou tvrdou přímostí a vnucovanými francouzskými manýry.

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný a charakterizační. Dialogy. Řeč postav je přímá.

Tematický plán

Námět: Z minulosti, příběh se odehrává v době anglického krále Richarda Lví Srdce a době a prostředí rytířských klání.

Téma: Nemá hlavní téma, jedná se o pospojování více dějových linií:

• První dějovou linií je příchod Ivanhoa a krále Richarda zpět do vlasti a jejich účast na rytířském turnaji, což je spojeno i s důkladným popisem pravidel rytířských turnajů.
• Druhou je příběh Rebeky, jejího otce a jejich domu.
• Třetí dejovou linkou je potom situace, kdy má být Rebeka upálena jako čarodějnice a kdy v Bois-Guilbertovi svádí vnitřní válku láska s rytířskou ctí a kariérou.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy: Charakteristika postav přímo (konstatováním) i nepřímo (samotným jednáním).

• Ivanhoe – Není hlavní postavou, ve větší míře se objevuje jen na začátku a na konci, příliš jednobarevný, jeho charakter není nijak zvlášť rozvinut.
• Sas Cedrik – Zastánce starých, dobrých časů, tvrdý, zásadový a nesmlouvavý muž řídící se ještě před rytířskými severskými zásadami cti.
• Brian de Bois-Guilbert – zajímavá postava, křižák a válečný veterán, s divokým srdcem plným tužeb a neklidu, který jako pravý hrdina romantického románu cítí lásku, která nemůže být opětována a to hlavně z důvodů společenských norem
• Rebeka – Židovka a přírodní léčitelka, přestože cítí, jak jsou na tom židé špatně, sama s tím nechce nic dělat a také přijímá tyto dogmata za své – odmítá Bois-Guilberta kvůli jeho křesťanské víře.
• Rowena – Urozená žena, pravá katolička a Ivanhoeova manželka, povahově podobná svému muži.
• Richard Lví Srdce – Anglický král, pravý romantický válečník, divoký, svobodný a nespoutaný panovník.

Prostředí: Skutečné, místně určité. Jihoanglická chladná vřesoviště, temné lesy nebo bytelné hrady.

Kompoziční plán

Jedná se o historický román.

Kompoziční postupy: Chronologický postup v celém vyprávění.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Představení postav a kraje.
• Kolize – Přichází při střetu křesťanství s rozumem, při střetu Sasů s Francouzi.
• Krize – Bezradnost Bois-Guilberta, odsouzení Rebeky k upálení. (Děj však není jako celek ani retardován, ani gradován, k obojímu dochází jen lokálně.)
• Závěr – Šťastný pro Ivanhoa a Rowenu, rezignací pro Rebeku, která ač milovala Ivanhoa, musela odcestovat ze země.

Johann Wolfgang Goethe: Die Leiden des jungen Werthers

Rozbor českého překladu

(Přeložil Jaroslav Kraus.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Spisovný jazyk.

Tematický plán

Námět: Příběh o člověku, který si nakonec vezme svůj život, vyjádření svobody a práv člověka k takovému kroku.

Téma: Jedno hlavní téma zabírá příběh Werthera, který se zamiluje do zadané ženy. Poté co se dozví, že ji nemůže získat, sám se zastřelí.

Děj: Realizuje se v popisech událostí.

Postavy:

• Werther – Mladý malíř, příslušník střední německé vrstvy. Miluje přírodu, rád se toulá po kraji, obdivuje krásy světa a čte Homérovu Odyseu – jeho nejmilejší kniha, kterou má vždy s sebou. Nesnáší rozdělení společnosti na stavy, protože brání navázání vztahů mezi lidmi. Velmi citlivý ke svému okolí. Přispívá chudým, laskavý, ochotný. Chorobně zamilovaný do Lotty. Jediným východiskem jeho beznaděje se stává smrt.
• Charlotta – Krásná venkovanka, jež se provdá za úředníka Alberta, který se jí ujal. Sice ho nemiluje, ale je mu zavázána za vše, co pro ni vykonal. K Wertherovi tedy zprvu chová náklonnost, snad až lásku, nechce ale opustit Alberta a tak Werthera odmítá.
• Albert – Úředník, s Wertherem naváže přátelský vztah. Skvěle si rozumí, avšak díky lásce Werthera k Lottě začne žárlit. Oba dva se však se sebezapřením ovládají.

Prostředí: Skutečné.

Kompoziční plán

Jedná se o milostný román v dopisech.

Kompoziční postupy: Chronologický postup v celém vyprávění.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Werther přichází do Wahlheimu.
• Kolize – Seznamuje Werthera s Lottou.
• Krize – Útěk Werthera na velvyslanectví za prací.
• Zvrat – Návrat Werthera, Lottou odmítnut.
• Závěr – Končí tragicky. Sebevražda Werthera.

Johann Wolfgang Goethe

Představitel německého preromantismu, básník a prozaik.

Stendhal – Henri Marie Beyle: Le Rouge et le noir

Rozbor českého překladu

(Přeložil Otakar Nový.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Použití spisovné češtiny, jak v případě vypravěče, tak postav.

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Slova stylově neutrální. Využití řečnických figur (řečnické otázky prostřednictvím vypravěče).

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný, charakterizační i úvahový. Dialogy, řeč postav přímá.

Tematický plán

Námět: Z minulosti, příběh se odehrává ve Francii v konkrétních lokacích. Námětem je příběh Juliána Sorela, fanouška Napoleona a jeho snahy udělat kněžskou kariéru.

Téma: Dvě hlavní témata: psychologické pohnutky hlavního hrdiny – Juliána Sorela a střídání prostředí.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy:

• Julián Sorel je ústřední postavou, syn dřevaře, v mládí svým otcem zatracován, pro svou fyzickou slabost, obdivuje Napoleona, cílevědomý, není spokojen se svým postavením, snaží se udělat kariéru, naučí se nazpaměť celou bibli. Velmi rozporuplný, svazuje ho láska a ctižádost.
• Paní de Renal je manželkou starosty, matka několika dětí. Její manžel není moc velký milovník a tak snáze podlehne kouzlu Juliána, zvláště, co si jej oblíbily i její děti. Přesto po vyzrazení jejich poměru volí svou rodinu, ale nikdy na Juliána nezapomene.
• Matylda de la Mole je dcerou významného šlechtice, mladá má vše na co si vzpomene. Zpočátku Juliánovi klade odpor, avšak záhy se do něj bezhlavě zamiluje. Po incidentu ve Veriéres se ho snaží zachránit, ale zbytečně. Po Juliánově smrti se vdá za pařížského šlechtice.

Prostředí: Skutečné, místně určité. Motivy venkova i města (Paříže).

Kompoziční plán

Jedná se o román.

Kompoziční postupy: Chronologický postup.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Popis vesnice Veriéres, představení Juliána Sorela a rodiny de Renal.
• Kolize – Julián svádí paní de Renal.
• Krize – Julián svádí Matyldu.
• Zvrat – Postřelení paní de Renal Juliánem.
• Závěr – Poprava Juliána.

Stendhal

Představitel francouzského romantismu.

Franz Kafka: Der Process

Rozbor českého překladu

(Přeložil Josef Čermák.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Použití spisovné češtiny, jak v případě vypravěče, tak postav.

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Slova stylově neutrální. Využití řečnických figur (řečnické otázky prostřednictvím vypravěče).

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný a charakterizační. Dialogy, řeč postav přímá.

Tematický plán

Námět: Z blízké minulosti či současnosti, příběh se odehrává v blíže neurčených prostorách i čase. Námětem je proces Josefa K., který nechápe proč by měl být z něčeho obviněn.

Téma: Jedno hlavní téma, proces Josefa K. a jeho marný boj s nejasnými soudními praktikami.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy:

• Josef K. je ústřední postavou, prokurista nejmenované banky, zatčen neznámými muži a je s ním veden soudní proces z jemu neznámého důvodu. Zpočátku se v procesu angažuje a snaží se zjistit, proč se něco tak absurdního děje, později rezignuje. Nakonec jej popraví dva muži nožem, rezignující Josef K. se již vůbec nebrání.

Prostředí: Skutečné, místně blíže neurčité a je zachyceno spíše stručně. Mlhavost, nejasnost.

Kompoziční plán

Jedná se o román.

Kompoziční postupy: Chronologický postup.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Zatčení Josefa K.
• Kolize – Obvinění.
• Krize – Snaha Josefa o svou obranu v rámci procesu.
• Zvrat – Rezignace.
• Závěr – Poprava.

Franz Kafka

Franz Kafka byl německy píšící židovský autor žijící tu dobu v Praze. Je představitelem moderní světové prózy 1. pol. 20. století. Vrcholná díla zůstala nedokončená. Inspiroval se existenciální filozofií.

Antoine François Prévost: Histoire du chevalier Des Grieux et de Manon Lescaut

Rozbor českého překladu

(Přeložila Jaroslava Vobrubová-Koutecká.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Použití jak spisovné češtiny (v rámci vypravování a popisu), tak hovorové formy jazyka v dialozích postav. Občasný výskyt slov z cizích jazyků (francouzská jména).

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená. Využití nepřímých pojmenování (eufemismy) a řečnických figur (řečnické otázky).

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný, charakterizační i úvahový. Vypráví vypravěč, se kterým se autor ztotožňuje, nicméně největší část příběhu vypráví samotný rytíř des Grieux (vyprávění rytíře je jako v případě vypravěče v ich formě). Hojný výskyt dialogů, méně monologů. Řeč postav je přímá i nepřímá.

Tematický plán

Námět: Z autorovi přítomnosti, příběh se odehrává především ve Francii (ale také třeba na americkém kontinentě), kde se rytíř des Grieux zamiluje do mladičké Manon. Ta se má stát proti své vůli jeptiškou, rytíř ji chce pomoci, osvobodí ji a spolu utíkají do Paříže. Jejich vztah není jednoduchý ani přes vzájemnou lásku, protože Manon je schopna rytíře podvádět – chce žít v přepychu a to ji její rytíř nemůže zajistit.

Téma: Hlavním tématem je láska Manon a rytíře des Grieux, její překážky, strasti a rozkoš. Vedlejším tématem je v podstatě zastřešující vyprávění vypravěče, jak se potkal s rytířem des Grieux a jak zapsal jeho příběh.

Děj: Realizuje se v událostech. Zpočátku vypráví vypravěč o setkání s rytířem des Grieux, poté přenechává vyprávění jemu (jen na chvíli jej ještě v příběhu vystřídá).

Postavy:

• Manon Lescaut – mladá (šestnáctiletá) dívka lehkých mravů, do které se rytíř des Grieux zamiluje a se kterou odjíždí do Paříže. Manon rytíře miluje, ale miluje také přepych, krásné šaty a služebnictvo, což jsou věci které ji rytíř nabídnout nemůže. Proto si našla bohatého mecenáše ze kterého ji plynuli potřebné finance.
• Rytíř des Grieux – mladík z vážené rodiny, neodolal lásce k Manon, opouští kvůli ní svá studia, přátele i svého otce.
• Tiberge – kněz, rozpoluplný, přítel rytíře.

Prostředí: Skutečné, místně určité a je zachyceno spíše stručně.

Kompoziční plán

Jedná se o novelu.

Kompoziční postupy: Chronologický postup.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem, a dalo by se říci rámcový vztah vyprávění vypravěče, které samotný příběh lásky rytíře a Manon zastřešuje.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Vyprávění vypravěče o tom jak si zaznamenal pozoruhodný příběh lásky Manon a rytíře des Grieux.
• Kolize – Začátek vyprávění rytíře des Grieux o své lásce k Manon. Smutné zjištění rytíře, že je Manon schopna podvádět.
• Krize – Nutný odjezd milenců na americký kontinent (Nový Orleans v Louisianě). Manon zde umírá.
• Závěr – Návrat rytíře do Francie, zde se dozvídá o smrti svého otce.

Abbé Prévost

Zde by mělo následovat ještě krátké pojednání o autorovi a zařazení jeho děl do směrů a století.

Никола́й Васи́льевич Го́голь: Ревизор

Rozbor českého překladu

(Přeložil Bohumil Mathesius.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: V dialozích použitá hovorová čeština.

Stylové rozvrstvení slovní zásoby: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená (pejorativní, např.: „křupan“, „huso“ či „mizera“).

Textové prostředky: Dialogy, řeč postav přímá (uváděná bez uvozovek).

Tematický plán

Námět: Z autorovi současnosti, ruského venkova (okresního města). Jedná se o satirickou komedii o pěti aktech, která kritizuje poměry tehdejšího Ruska za cara Mikuláše I. Gogol kritizuje státní úředníky, kteří vidí smysl své práce ve svém obohacování a brání úplatků.

Téma: Hlavním a jediným tématem je očekávaný příjezd revizora z Petěrburgu.

Epizody: Nevyskytují se.

Děj: Dozvídáme se z dialogů jednotlivých postav jednotlivých aktů (jedná se o divadelní hru).

Postavy: Charakteristika postav přímo (konstatováním) i nepřímo (samotným jednáním).

• Chlestakov bezvýznamná osobnost, kterou město pokládá za očekávaného revizora. Člověk, který nikdy nic pořádného nedokázal si díky nové pozornosti obyvatel města může začít hrát na mocného. Do své nové role státníka se vžije velmi rychle a náležitě si ji užívá, přičemž si ani neuvědomuje všechnu tu snůžku lží. Není nic co by neodmítl.
• Policejní ředitel – snaha zmocnit se všeho, co mu přijde pod ruku, nenechá si ujít žádný zisk. Věří, že je pevný ve své víře v Boha, pokušení je však pro něj příliš veliké. Ohlášený příjezd revizora se tak pro něj stává tragickou zprávou.
• Sudí – Jeho vášní je úplatkářství. Zcela zaujat sám sebou. Když mluví, pozoruje co jeho slova vzbuzují u ostatních.
• Zemljanika – tlustý a mazaný, rád lidem lichotí. Intriky (i bez ohledu na přátelství) jsou jeho denním chlebem, pokud může zachránit vlastní kůži.
• Školní inspektor – člověk, který se bojí snad všech revizí a kontrol. Příchodu revizora se velmi obává.
• Poštmistr – ze zvědavosti rád otvírá doručované dopisy. Prostoduchý až naivní.
• Bobčinskij a Dobčinskij jsou něco jako staré drbny (rozášejí klepy po městě), mají strach, že je někdo při vypravování přeruší. Sami si při tom skáčou navzájem do řeči. Jsou malí a sobě podobní.
• Osip – ruský sluha, se svým pánem jedná hrubě, protože vycítil, že jeho pán není nic víc než nula. Mazaný, chytá se nabízených příležitostí.

Prostředí: Skutečné, místně neurčité (jedná se o okresní město, název se nedozvíme) a je zachyceno spíše stručně. Autor není vypravěčem (jedná se o divadelní hru). Pojetí díla – komedie.

Kompoziční plán

Jedná se o divadelní hru.

Kompoziční postupy: Chronologický postup v celé hře. Bez gradace.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Hrdinové příběhu získávají informaci o příchodu revizora. Začíná debata na téma, jak si má každý uklidit na svém písečku.
• Kolize – Zjištění, že revizor je již delší dobu ve městě, neklid, snaha získat si revizora.
• Krize – Vyvrcholením hry je ve své podstatě zvrat děje na konci hry.
• Peripetie – Z dopisu, který údajný revizor poslal známemu se hrdinové dovídají jeho pravou identitu. Chvíli na to je jim ohlášen příchod skutečného revizora
• Závěr – V závěru se již žádné dovysvětlení nevyskytuje. V posledním výstupu oznamuje četník příjezd úředníka na zvláštní rozkaz z Petěrburgu. Z pohledu postav by se mohlo jednat o konec tragický, nicméně tohle jsou už pouze nejpravděpodobnější spekulace, protože hra v tento moment končí.

Dějové napětí: falešná motivace (skutečný revizor se na scéně za celou hru vůbec neukáže).

Nikolaj Vasilijevič Gogol

Zde by mělo následovat ještě krátké pojednání o autorovi a zařazení jeho děl do směrů a století.

Krysař (Rozbor díla)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Ve vyprávění i v dialozích použitá jen spisovná čeština. Nespisovné formy jazyka se v díle nevyskytují. Nejsou zde použitá ani slova z cizích jazyků (výjimkou jsou pouze německá jména, neboť se příběh odehrává v hanzovním městě).

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená. Využití nepřímých pojmenování – personifikace („A vody míjejí a míjejí a šeptají důvěrná konejšivá slova bolesti truchlící tam na břehu.“) – a řečnických figur (řečnické otázky).

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný, charakterizační i úvahový (prostřednictvím hlavní postavy, krysaře). Dialogy, monology. Řeč postav je přímá.

Tematický plán

Námět: Z minulosti, příběh se odehrává v době hanzovních měst (v blíže neurčené), ve městě Hameln, do kterého přichází krysař, hlavní hrdina, o kterém prakticky nic nevíme.

(Jedná se o novelu inspirovanou německou pověstí ze třináctého století.)

Téma: Hlavním tématem je pobyt krysaře v Hamelnu, hanzovním městě, kde má za 100 rýnských zlatých vyhnat krysy z města. Ti nakonec skončí v „ráji“, zemi sedmihradské (o které se ve městě povídají pohádky, imaginární), po tom, co následují krysařovu píšťalu a spadnou do propasti na hoře Koppel. Vedlejším tématem je jeho láska k Agnes (díky které chce ušetřit město od zkázy po tom, co nedostal od městských radních zaplaceno za svůj splněný úkol) a s tím spojený vztah k dlouhému Kristiánovi (jeho sok, milenec Agnes). Dalším vedlejším tématem je osud rybáře Jörgena, který nemůže žít spořádaný život v Hamelnu (obyvatelé se mu smějí). Zde, na konci celého příběhu, se objevuje motiv poutníka, nikoli však za chimérou, nýbrž za zcela konkrétním cílem (pro svou prostoduchost odolává krysařově píšťale, je totiž příliš zakotven ve své realitě a díky tomu se snaží najít kojící ženu pro nemluvě, které zbylo spolu s ním jako jediné z celého města).

Epizody: Nevyskytují se.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy: Charakteristika postav přímo (konstatováním) i nepřímo (samotným jednáním).

• Krysař je ústřední postavou, příchází do Hamelnu jako do kteréhokoliv jiného města, které již stačil navštívit. Láska k Agnes ho však ve městě drží a nakonec přivede k propasti na hoře Koppel, kde Agnes spáchala sebevraždu. Ztrácí píšťalu – symbol života, ztrácí možnost zpívat, ztrácí sám sebe – a následován celým městem končí v propasti. (V osudu krysaře zobrazuje Viktor Dyk svůj osud básníka.)
• Agnes – dívka, která již má za milence Kristiána, avšak zamiluje se do krysaře (i on do ní). V momentě, kdy zjistí, že s kristiánem čeká dítě, si uvědomí, jak moc miluje krysaře. Problém řeší sebevraždou.
• Kristián je milencem Agnes a domnívá se, že ji získá i díky dědictví, které má brzo získat. Kristián nemá tušení, co se mezi krysařem a Agnes odehrává.
• Sepp Jörgen – urostlý mladý muž, kdyby nebyl ve městě posměchem (nepochopen obyvateli města stejně jako krysař, na rozdíl od krysaře, který nechce, nemůže žít spořádaným životem), byly by se o něj místní dívky jistě zajímaly. Jednoduchý, vše si uvědomuje o den později (jeho jednoduchost a smysl pro realitu ho ale nakonec zachránili od zkázi).

Prostředí: Skutečné, místně určité a je zachyceno spíše stručně. Autor je vypravěčem (psáno er formou).

Kompoziční plán

Jedná se o novelu.

Kompoziční postupy: Chronologický postup v celém vyprávění. Gradace zřetelná jen ke konci příběhu.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Krysařův příchod do hanzovního města, Hamelnu, jeho seznámení s městem a dívkou Agnes.
• Kolize – Vyhnání krys, nezaplacení krysaři, chce si s městem vyrovnat účty, ale rozhodl se jej ušetřit kvůli lásce k Agnes.
• Krize – Agnes řeší své problémy (vztahy ke svým milencům) sebevraždou.
• Závěr – Krysař se rozhodne Agnes následovat, při tom hraje na svou píšťalu a strhává tak do svého průvodu všechny obyvatele města (kromě Jörgena a jednoho nemluvněte). Krysař a jeho následovatelé končí v propasti. Po této události nachází Jörgen jedno opuštěné dítě a začíná mu hledat matku, která by mu mohla dát napít.

Viktor Dyk

Zde by mělo následovat ještě krátké pojednání o autorovi a zařazení jeho děl do směrů a století.