Od písemné k ústní maturitě

Historický vývoj českého státu a práva – charakteristika jednotlivých údobí

Periodizace = vnitřní časové členění, a to na základě poznání vývoje lidské společnosti

Všeobecně uznávaná periodizace:

Prvobytně pospolná společnost-neznala soukromé vlastnictví ani dělbu práce, později obdělávání půdy-získání ohromných prostředků, rodové zřízení-matriarchát.

Následně se rod organizoval po linii matky-matriarchální rod, později rod v podobě patriarchální - společenské vztahy upravovány normami zvykovými a tradovaly se ústně, nepsané a nekodifikované.

Otrokářství - někde se nerozvinulo, slovanské osídlení řád překonaný - zde feudální uspořádání - vytvářena řada pravidel a právních obyčejů, ovlivnění majetkového, rodinného, trestního práva

Období feudalismu-od 9. st. do 1848- předpoklady pro vznik prvních státních útvarů na našem území, následně kapitalistická

1. období raně feudálního státu a práva 9.-11. st.
2. období rozmachu feudalismu a státu a práva 11.-14 st.
3. období husitského hnutí 15.-1434
4. období stavovského státu 1434-1620
5. období absolustického státu a pozdního feudalismu 1620-1848
6. období kapitalismu 1848-1945
7. období socialismu 1948-1989
8. období 1989 a současnost budování právního státu

Vývoj státu a práva na území velké Moravy

Velkomoravská říše 833-906 nejstarší ranně středověký stát na dolním toku Moravy, zahrnovala 2 knížectví-moravské a nitranské

Hospodářství-základ zemědělství, výroba želez.předmětů, šperků, obchodní styky s Franskou a Byzanskou říší, stavebnictví. Střediska-rozsáhlá hradiště

Raffelttenský celní tarif 903-4-o soli, s kterou obchodníci z Moravy obchodovali

Mojmírovci

Mojmír I.

- kníže Mojmír - připojil Nitranské knížectví

- kníže Rostislav – povolal Cyrila a Metoděje (863), aby pomohli rozšířit křesťanství prostému lidu srozumitelným jazykem

- hlaholice (hlaholit = dát ve známost; 38 písmen - 1.az, 2.buky => azbuka)

- cyrilice (10.stol. na základě hlaholského písma)

V této době vzniká

- Zákon sudnyj ludem - v 9.stol. zpracovali Cyril a Metoděj pro potřeby VM. Obsahuje právní normy trestní i občanské, mírné tresty (pokání apod.) - vzorem byla byzantská památka Ecloga. 1.slovanská památka

- Nomokanon - Metoděj, na podkladě byzantské památky Synagogy

- charakter státu

- dědičné knížectví, nejprve synovci, později primogenitura (prvorozený syn)

- kníže - legislativa a justice

- družina - šlechtici, kteří byli pověřeni vojenskými úkoly

- sjezd knížat - zárodek zemských sněmů (jistá poradní a soudní pravomoc)

- palatin - správce paláce

- tavernicus - správce financí

- správní jednotky - hradní župy (župan - administrativní a soudní pravomoc, archipresbiterové - kněží - právní a soudní pravomoc ve věcech církevních)

- teorie translatio regni - teorie přenesení království, pokračování tradic VM na území Čech v oblasti Českého knížectví

Velkomoravská říše

Velkomoravská říše -raně středověkým státní útvar, který se opíral o právní kulturu, státní a později i církevní organizaci.

Základem-vláda knížete, který se opíral o družinu věrných bojovníků-byli na něm závislí, byli jeho služebníky.

Župan-správce dvora, taverník-správce financí, číšník, stolník.

Franská říše-permanentní vojenská hrozba, Svatopluk se zavázal platit roční poplatek. Frankům-výkup z mezinárodní vojenské hrozby.

Byzanská říše-spojenec.

Právní dějiny-právo obyčejové, tzv. Soudní zákon pro laiky-aplikoval normy církevního práva na světskou společnost, 33 článků, tr. právo, majetkové a manželské-rodinné.

-používán tehdy, když chyběl obyčej

další předpis-Anonymní homilie a překlad Nomokánonu

906 zánik Velké Moravy, navazují čeští Přemyslovci, přežila hradská organizace, zachovala se tradice nejvyšších stát. úředníků v uherském státě

Periodizace dějin státu a práva

Periodizace = vnitřní časové členění, a to na základě poznání vývoje lidské společnosti.

Předstátní a předprávní perioda (pravěk – 8. století)

• časově velmi dlouhá a nesrovnatelná s dalšími historickými periodami
• nejstarší památky lidské civilizace – Afrika, 35 mil. let
• prvotně pospolná společnost – historicky nejstarší předstátní společnost na našem území
• neexistence soukromého vlastnictví a dělby práce, zákl. organizační jednotkou rod
• neolitická revoluce, domestikace zvířat  obdělávání půdy
• rozvoj výroby a technologií  směna, obchod
• matriarchát (rod se organizoval po linii matky)  patriarchát
• od 8. století př. n. l. (v době bronzové) se začíná vytvářet soukromé vlastnictví
• rody se posléze sdružují do kmenů (plemen)
• spol. vztahy upravují zvykové normy tradované ústním podáním (nepsané)

Období keltské (5. – 1. století př. n . l.)

• první pravěcí obyvatelé, které můžeme pojmenovat jejich kmenovým jménem – Keltové (Galové)
• jedním z keltských kmenů Bojové
• po germánské invazi Keltové buď vyhnání nebo uvedeni v závislost na Germánech

Období germánsko-římské (1. – 4. století)

• zvláště Morava a Slovensko vykazují stopy římské civilizace
• na našem území žijí v této době také Germáni

Slovanské období (4. – 8. století)

• Slované vytlačují Germány na západ

Feudalismus

V tomto období se vytvářela řada pravidel a právních obyčejů, která ovlivňovala pozdější charakter majetkového, rodinného i trestního práva.

1. období raně feudálního státu a práva (9. – 11. století)

• spojené s historií Sámovy říše, Velké Moravy a Přemyslovského státu
• hlavní spol. silou je feudál a jeho feudum, formou státu je raně feudální monarchie (knížectví) s řadou rysů prvotně pospolné společnosti
• místní správa hradů a větších sídelních aglomerací
• právní obyčeje, většinou nekodifikované podoby
• svobodné obyvatelstvo se zabývá zemědělstvím a řemesly
• řeší se zejm. otázky nástupnictví, majetkových práv (feudum, nedíl) i postavení žen (právo věnné)

2. období rozvinutého feudalismu, rozmachu státu a práva (11. – 14. století)

• období feudální rozdrobenosti (11. století – 1222)
• rozpad státu na řadu právně a ekonomicky relativně nezávislých panství, která se jen velmi obtížně podrobují centrální státní moci (panovníkovi)
• vliv údělového systému – rozdělení vlády mezi mužské příslušníky přemyslovského rodu, kterým byla svěřována panství jako zvláštní údělná knížectví; na nich vládla téměř neomezeně a byla ekonomicky nezávislá (Brněnsko, Břeclavsko, Olomoucko, Znojemsko aj.

3. období překonávání feudální rozdrobenosti (1222 – konec 14. století)

• 1222 Zlatá bula Ondřejova odstraňuje postupně rozdrobenost a posiluje ústřední moc panovníka; byla dohodou mezí církví a státem, kdy jsou zvýšeny pravomoci církve za její podporu centralizace státu
• přispěla také města – politické, ekonomické i vojenské nástroje v rukou panovníka
• panovník hledá a nachází oporu v drobné šlechtě a církvi tak, že od 14. století hovoříme o centralizující monarchii, s prvními zárodky politického a sociologického programu stavovství
• období husitského hnutí (15. století – 1434)
• první pokus o reformu církve  předpoklady pro vznik novodobého státu ve smyslu občanské společnosti a vlastní pojetí práva
• požadavky na zrušení monarchie, vzrostlo politické postavení rytířů a měst, vč. postavení městského obyvatelstva a městského práva

4. období stavovského státu (1434 – 1620)

• prosazuje se po definitivní porážce husitského hnutí
• vedle panovníka se na výkonu státní moci podílejí velkou měrou spol. skupiny, limitované určitým spol. postavením, které ovšem disponují škálou politických a hosp. práv – účastní se sněmu a zastávají uvolněné státní funkce
• při tvorbě práva převládají sněmovní usnesení, formuje se zemské právo a práva zvláštní
• jsou kodifikovány právní statuty jednotlivých spol. a mocenských zájmových skupin
• vrchol právní kultury – období velkých právních kodifikací a vyvrcholení české právní feudální kultury
• šlechticko-měšťanská reakce na husitství (1434 – 1500)
• šlechta ve spolupráci s městy upevňuje svoje postavení a je namířena proti selskému stavu
• upevňuje se poddanství, obnovují se vztahy k pozemkové, vrchnostenské správě
• vzniká institut tzv. poprávce – po právu vykonávají nálezy
• upevňuje se postavení katolické církve a kléru vůbec

5. předbělohorské období (1500 – 1618)

• stupňuje se latentní spor mezi městy a šlechtou – spor hospodářský a politický (ne právní)
• právo várečné
• vítězí šlechta; města poražena a je zbržděn jejich historický vývoj
• 1526 nástupem Habsburků na český trůn dochází ke sblížení uherských, rakouských a českých zemí
• dochází k právní kodifikaci zemského a městského práva
• 1618 – 1648
• stavovským povstáním jsou Habsburkové dočasně zbaveni dominantního postavení v Evropě
• mění se struktura Zemí koruny české, mění se volební systémy, je posíleno postavení aristokracie a měšťanů

6. období absolutistického státu a pozdního feudalismu (1620 – 1848)

• upevňování centrální státní moci a absolutismu
• ohrožení české státnosti a samostatnosti vídeňským centralismem

a) 1620 – 1680

• třicetiletá válka  úbytek obyvatelstva (zejm. venkovského), nižší životní úroveň
• upevňuje se nevolnický systém  roste soc. napětí a represivní složky státní moci
• násilná rekatolizace, germanizace a důsledná fiskální politika
• masové povstání 1680  snaha regulovat na právním základě vztahy mezi šlechtou a nevolníky

b) 1680 – 1749

• ekonomický rozvoj – manufaktura, zejm. v pohraničí
• 1749 dovršen proces česko-rakouské centralizace a ztráty suverenity Čech

c) 1749 – 1789

• nástup osvícenského absolutismu  reformy s cílem zachování stávajícího pořádku a vytvoření rovnováhy mezi šlechtou, nevolníky a měšťanstvem  částečná eliminace soc. napětí
• český stát jen jednou z provincií habsburského soustátí
• osvícenské reformy se stávají základem zákonodárství v novém historickém období kapitalismu

d) 1789 – 1848

• ústup z pozic osvícenství a osvícenského absolutismu  reakce na myšlenky francouzské revoluce
• potlačení revolučních myšlenek  policejní teror, cenzura, fyzická likvidace politických odpůrců
• vznik velké kodifikace občanského práva v podobě Všeobecného občanského zákoníku
• zánik státu České koruny a vznik rakouského císařství

Kapitalismus

6. období kapitalismu (1848 – 1948)

• zrušeno poddanství, období svobody pohybu, myšlení

• končí nadvláda Habsburků

• vznikají první ústavy – oktrojované = cesta ke konstituci

a) revoluční vystoupení (1848 – 1849)

• boj o ekonomickou, politickou a ideologickou nezávislost národních zemí habsburského soustátí

b) nástup bachovského absolutismu (1849 – 1860)

• stupňující se policejní režim
• rozvoj kapitalismu a volné soutěže, svoboda podnikání

c) doznívání revolučního období (1860 – 1871)

• vytvoření politického kompromisu mezi měšťanstvem a šlechtou
• rozvoj liberalismu
• období konstituce (zakotvení) ústavnosti a rakousko-uherského dualismu
• kodifikace základních občanských svobod
• nastupuje nová spol. síla – dělnictvo

d) masový nástup české buržoazie (1871 – 1914)

• liberalizace volebních programů, svoboda shromažďování a projevu
• kodifikovány významné soc. a národnostní programy
• sílí tlak dělnictva

e) velká zahraniční akce české buržoazie (1914 – 1918)

• rozpad Rakousko-Uherska, vznik samostatného Československa
• výsledkem společných snah domácího a zahraničního odboje

f) fáze vytváření nového československého státu (1918 – 1920)

• obrovské legislativní úsilí vrcholí přijetím první československé ústavy (1920)
• reciproční a recepční normy

g) fáze rozvoje a stability v novém Československu (1920 – 1933)

• prosperita, rozvoj, stabilita vystřídána 1929 světovou hospodářskou krizí a nástupem Hitlera

h) 1933 – 15. březen 1939

• období ohrožení fašistickým Německem, boj za udržení demokracie ve státě a právní kontinuity

i) druhá světová válka (1939 – 1945)

• snaha znovu vybojovat státní suverenitu a samostatnost

7. období socialismu (1945/8 – 1989)

• přechod od demokratických principů k totalitním, socialistickým tendencím pod vlivem KSSS

8. období 1989 a současnost budování právního státu

• zavedeny principy právního státu
• realizace reformy státní správy a legislativy, která probíhá dodnes

Zásady trestního řízení, podezřelý, obviněný, odsouzený

Základní zásady trestního řízení = určité právní principy, vůdčí právní ideje, jimiž je ovládáno trestní řízení

Význam základních zásad trestního řízení je:

1. poznávací – tvoří základ, na kterém spočívá tr. právo procení - umožňují poznat a pochopit cíle, kterých má být dosaženo
2. interpretační – vodítkem při výkladu zákona a jeho jednotlivých institutů - musí směřovat k naplnění cíle uvedeného v ustanovení § 1 tr. řádu a musí být ústavně konformní
3. aplikační – slouží jako důležité vodítko při řešení konkrétních sporných otázek tr. řízení pro tvorbu práva – tr. řád z roku 1961 od nabytí účinnosti byl mnohokrát novelizován

- je třeba zkoumat, zda dosavadní základní zásady tr. řízení vyhovují a zda není žádoucí jejich změna

Dělení podle převažujícího obsahu:

1. obecné zásady (zásada stíhání jen ze zákonných důvodu, zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů, zásada zjištění práva na obhajobu)
2. zásady zahájení řízení (zásada oficiality, zásada legality, zásada obžalovací)
3. zásada veřejnosti
4. zásada dokazovací (zásada vyhledávací, zásada bezprostřednosti a ústnosti, zásada presumpce neviny, zásada volného hodnocení důkazů)
5. zásada materiální pravdy, resp. zásada náležitého zjištění skutkového stavu

Další dělení:

1. zásady obecné, které dopadají na celý systém práva, tedy včetně tr. práva procesního, byť v různé míře (zásada řádného zákonného procesu, přiměřenosti, rychlého procesu)
2. zásady meziodvětvové, přesahující do několika právních odvětví (např. zásada práva na obhajobu)
3. zásady specifické, tj. výlučně právně odvětvové, vlastní jen trestnímu právu procesnímu (např. zásada legality)

Základní zásady trestního řízení:

Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů

• ustanovení § 2 odst. 1 říká, že nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon – je nejdůležitější zásadou trestního procesu

Zásada presumpce neviny

• dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede tr. řízení, hledět, jako by byl vinen

• vina musí být obviněnému prokázána zákonnými prostředky, obviněný není povinen dokazovat svoji nevinu

Zásada oficiality

• orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti

• veřejný zájem na tr. postihá je zásadně nadřazen zájmu jedince

• orgány činné v tr. řízení jsou povinny provést určitý procesní úkon, jsou-li dány zákonné podmínky pro jeho provedení bez ohledu na stanovisko dotčených osob

• platí pro všechny orgány činné v tr. řízení a pro všechna stádia tr. řízení

Zásada legality

• státní zástupce je povinen stíhat všechny tr. činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána, nestanoví jinak

• obsahuje jak funkci iniciační , tak funkci akuzační

• se nevztahuje na přestupky a na kárná (disciplinární) provinění

Výjimky ze zásad legality:

1. Případy, kdy státní zástupce stíhat nesmí:

• jde o osoby vyňaté z pravomoci orgánů činných v tr. řízení
• je-li tr. stíhání nepřípustné
• poškozený neudělí souhlas k tr. stíhání v případech zákonem předpokládaných
• jurisdikace státu je zúžena mezinárodními smlouvami

2. Případy, kdy státní zástupce stíhat nemusí (tj. může, ale nemusí stíhat pro tr. čin):

• je-li tr. stíhání neúčelné, trest k němuž může stíhání vést je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin obviněnému již uložen nebo ho podle očekávání postihne
• tr. stíhání je dále neúčelné, jestliže chováním obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu tr. řízení bylo dosaženo
• jsou-li splněny podmínky pro podmíněné zastavení tr. stíhání nebo pro narovnání (§309)

Zásada rychlosti řízení

1. je považována za základní zásadu tr. řízení

Zásada přiměřenosti

1. orgány činné v tr. řízení musí postupovat s plným šetřením občanských práv zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami
2. aby orgány činné v tr. řízení postupovaly tak, aby co nejméně zasahovaly do základních práv a svobod občanů

Zásada materiální pravdy

1. orgány činné v tr. řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí
2. požadavky na zjišťování skutkového stavu:
3. kvalita skutkových zjištění
4. předmět dokazování
5. rozsah dokazování

Zásada vyhledávací

1. zdůrazňuje, posiluje roli stran v řízení před soudem, a to tím, že strany před soudem nejen navrhují, ale také předpokládají důkazy, které také zásadně budou provádět
2. orgány činné v tr. řízení jsou povinný zjišťovat právně relevantní skutečnosti a vyhledat o nich důkazy i bez návrhu stran

Zásada volného hodnocení důkazů

1. orgány činné v tr. řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu
2. hodnocení důkazů je dovršení procesu dokazování

Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů

§ 2 odst. 7: Všechny OČTŘ spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení

Smyslem této zásady je zejména posílení výchovného působení tr. řízení, předcházení a zamezování tr. činnosti.

Formy spolupráce:

1. spolupráce s OČTŘ při výběru věci vhodných pro projednání před širší veřejností a zajišťování účasti veřejnosti při takovém projednání
2. spolupráce při rozhodování o nejvhodnějším opatření vůči obviněnému nebo při převýchově obviněného, zájmové sdružení občanů může navrhnout převzetí záruky za chování obviněného, jehož tr. stíhání bylo podmíněně zastaveno, za převýchovu odsouzeného
3. převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného, který vykonává trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti nebo trest zákazu činnosti nebo trest zákazu pobytu. V těchto případech může zájmové sdružení občanů současně navrhnout podmíněné propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody nebo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti
4. zájmová sdružení mohou navrhnout, aby vazba obviněného byla nahrazena jejich zárukou, mohou podávat za obviněného žádost o udělení milosti a o zahlazení odsouzení, mohou žádat o podmíněné propuštění

Zásada obžalovací

• podstatou je rozdělení procesních funkcí mezi různé procesní subjekty, mezi obžalobu, obhajobu a soud
• jsou odděleny nejvýznamnější funkce, funkce žalobce, obhajoby, soudce a výkon každé z nich je svěřen zvláštnímu subjektu

Procesní postavení stran v řízení před soudem (státního zástupce a obžalovaného s obhájcem), je procesně rovnoprávné, mají stejná práva podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, nabízet důkazy, kterými prokazují svá tvrzení, klást vyslýchaným osobám otázky, vyjadřovat se k prováděným důkazům, provádět samy důkazy

Zásada obžalovací

1. trestní stíhání před soudem je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání podané státním zástupcem, který obžalobu před soudem zastupuje
2. státní zástupce však může vzít obžalobu zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě
3. soud po podání obžaloby samostatně rozhoduje o všech otázkách souvisejících s dalším řízením, ale rozhodnout může jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu
4. účast státního zástupce při hlavním líčení je povinná
5. obžalovací zásada se neuplatňuje v přípravném řízení

Zásada veřejnosti

• trestní věci se před soudem projednávání veřejně tak, aby se občané mohli projednávání účastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tr. řádu
• rozsudek je nutno vyhlásit veřejně

Zásada ústnosti a zásada bezprostřednosti

• Zásada ústnosti – soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a ústně provedených důkazů
• Zásada bezprostřednosti – soud má rozhodnout jen na základě důkazů, které byly provedeny v řízení před soudem, soud sám vyslýchá obviněného, svědky, znalce

Procesní pravidla

1. pravidlo nezaměnitelnosti složení soudu
2. pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání

Výjimka ze zásady bezprostřednosti:

• institut tr. příkazu, vydává ho soud bez projednání věci a na základě důkazů obsažených ve spisech

Zásada zajištění práva na obhajobu

• ten, proti němuž se vede tr. řízení, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce. Všechny OČTŘ jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv

Smyslem je zaručit plnou ochranu zákonných zájmů a práv osoby, proti níž se řízení vede, tak aby byly náležitě a včas objasněny skutečnosti, které tuto osobu viny zbavují, nebo ji alespoň zmírňují

Obsahem zásady zajištění práva na obhajobu:

1. Právo hájit se sám a prostředky podle vlastního rozhodnutí
2. Právo mít obhájce a radit se s ním o způsobu obhajoby
3. Právo vyžadovat od OČTŘ takový postup, aby byl zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí

Subjekty trestního řízení

Ti činitelé, kteří mají a vykonávají vliv na průběh řízení a kterým zákon dává k uskutečnění tohoto vlivu určitá procesní práva nebo určité procesní povinnosti.

1. OČTŘ, tj. soud, státní zástupce a policejní orgán
2. Osoba, proti niž se řízení vede (podle stádia řízení a jejího postavení se nazývá podezřelý, obviněný, obžalovaný nebo odsouzený), její obhájce, poškozený, zúčastněná osoba, osoby s tzv. samostatnými obhajovacími právy, úředník Probační a mediační služby a orgán pověřený péčí o mládež v řízení proti mladistvým

Subjektem tr. řízení může být i svědek, znalec, tlumočník, pokud uplatňují nárok na svědečné, znalečné nebo tlumočné, tj. pokud uplatňují v řízení vlastní procesní zájem. Pokud vystupují v řízení z úřední povinnosti, nemají postavení subjektu řízení

Stranou je subjekt oprávněný uplatňovat nebo podporovat obžalobu anebo sebe nebo jiného proti obžalobě obhajovat

• ten, proti němuž s vede tr. řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v tr. řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce, stejné postavení jako strana má i jiná osoba na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek

Osoby v trestním řízení

1. Podezřelý je ten, proti kterému se vede tr. řízení a dosud proti němu nebylo zahájeno tr. stíhání podle § 160. Dále je podezřelým osoba, proti níž bylo vedeno tzv. zkrácené přípravné řízení a to od okamžiku zahájení jejího výslechu, při kterém ji musí být sděleno, z čeho je tato osoba podezřelá, do okamžiku, kdy státní zástupce podal návrh na potrestání u soudu
2. Obviněný je ten, proti němuž bylo zahájeno tr. stíhání
3. Obžalovaný se stává obviněný po nařízení hlavního líčení
4. Odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci nebo pravomocný trestní příkaz

Právo na obhajobu

• Smyslem obhajoby, resp. práva na obhajobu, je ochrana zájmů obviněného v celém tr. řízení

Práva obviněného

1. právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat
2. právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě
3. právo činit návrhy a podávat žádosti
4. právo vyhledat důkaz, předložit důkaz, navrhovat provedení důkazu a za podmínek stanovených v tr. řádu důkazy samostatně provádět
5. právo zvolit si obhájce a radit se s ním
6. právo podávat opravné prostředky

S účinností od 1.1. 2001 – Probační a mediační služba zřízená zákonem č. 257/2000 Sb.

Probace = institucionalizovaný dohled nad chováním pachatele tr. činu, spojený s určitými prvky pomoci, usnadňující resocializaci pachatele = organizování a vykonávání dohledu nad obviněným, obžalovaným nebo odsouzeným, kontrola výkonu trestů nespojených s odnětím svobody, včetně uložených povinností a omezení, sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dále individuální pomocí obviněnému a působení na něj, aby vedl řádný život, vyhověl soudem nebo státním zástupcem uloženým podmínkám, a tím došlo k obnově narušených právních i společenských vztahů

Filosof Hérakleitos z Efesu

Hérakleitos z Efesu, řecký přírodní filozof, jedna z nevýraznějších osobností antické filozofie, myslitel, jenž je již v antice pro svoji těžkou pochopitelnost nazván “temným”, přichází na svět někdy kolem roku 540 před naším letopočtem v maloasijském Efesu ve vznešené rodině. Byl významným politikem – údajně si dopisoval i s králem Dareem. Byl to původem i způsobem myšlení velmi vznešený muž, aristokrat. Byl hrdý na to, že odmítal demokracii a v boji s politickými protivníky či v krizových obdobích doporučoval svérázný, leč již vyzkoušený prostředek – pověsit všechny spoluobčany. Otráven politikou a lidmi odchází do hor, kde se živil travou a bylinami. Údajně si tím přivodil vodnatelnost, kterou opět léčil svérázným způsobem – balil se do dobytčího trusu. Prameny se shodují v tom, že ho tato samoléčba stála život. Rozcházejí se však v detailech: Jedni tvrdí, že zemřel poté, co si pokrytý hnojem lehl na slunce, druzí hovoří o tom, že ho - pokrytého dobytčími výkaly – považovali psi za mrtvolu a sežrali ho i s kůží a vlasy.

V mládí se Hérakleitos aktivně účastní politického a společenského života rodného města, v té době bohatého a slavného (stojí v něm např. jeden z tehdejších sedmi divů světa, Artemidin chrám), později pak prý, ve vyšším věku, odchází do hor, kde žije poustevnickým životem.

Hérakleitova filozofie

Hérakleitova filozofie je filozofií přírodní - od přírodní filozofie filozofů milétské školy se však výrazně liší: Hérakleitos nezkoumá pouze látkový svět a jeho domnělé či skutečné příčiny, Herakleitos se zabývá i člověkem a jeho duší, je autorem prvního uceleného filosofického systému na řecké půdě vůbec.

Za podstatu všeho, za pralátku, z níž vše vzchází, považuje Hérakleitos z Efesu oheň, a to oheň v symbolické podobě - tento “oheň” pak podle věčného zákona (”podle míry”, jak Hérakleitos říká) cyklicky pulsuje a jeho zhasínáním a opětovným vzplanutím vzniká svět a vše, co jej tvoří.

Svět, který z “ohně” vzniká, je pak světem, v němž vládne podle Hérakleita jednota protikladů - každá věc potřebuje svůj protiklad (noc a den, zima a teplo atd.), které pak spolu “bojují” a mění se jeden v druhý - tato protikladnost věcí, kdy nic není stálé a neměnné, pak vytváří harmonickou jednotu světa.

Svět a jeho harmonické protiklady řídí přitom zákon, který Hérakleitos nazývá “logos” (z řeckého “slovo, myšlenka”) - úkolem člověka pak je tento “logos”, tento rozum, podle kterého probíhá všechno dění ve světě, pochopit a podrobit se mu.

Hérakleitos není zakladatelem žádné filosofické školy, nemá žádné žáky, jeho myšlenkový odkaz je zachován ve spise O přírodě, z něhož se zachovalo kolem 120 zlomků. Sokrates říkal, že by potřeboval jeho knize “O přírodě“ porozumět. Hegel naopak – přes obtíže s interpretací zlomků – tvrdil, že “hlubokomyslný“ Herakleitos představuje “pravý počátek filosofie“.

Hérakleitos přitom ostře odděluje poznání logu (tj. “moudrosti”) a mnohoučenost, která podle - mnoho vědění podle Hérakleita nevede k tomu, že by člověk byl moudřejší, k tomu vede jen a pouze poznání “světového rozumu”, tedy “logos”. Za povšimnutí stojí i výrok: “Prozkoumal jsem sám sebe.“ Nejde o psychoanalytické zkoumání v dnešním slova smyslu. Niternost je obrácena jakoby vně – v lidském já nachází pravé pochopení skutečnosti. Zároveň vyjadřuje obdiv nad hloubkou ducha při pohledu do svého nitra. „Hranice duše nevypátráš, ať tam putuješ jakoukoli cestou. Tak hluboký má logos.“

Hérakleitův vliv na filozofii dalších století je zcela zásadní - pojem logos pak z jeho myšlenkového odkazu převezme ranná křesťanská teologie, kde se stává Slovem Božím. V novověku pak na Hérakleitovo učení o jednotě protikladů naváže G. W. Hegel a dialektický materialismus marxistických filosofů.

(Autor článku: ciecie)