Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (nebo také Vojtěch Václav Eusebius z Valdštejna) se narodil 24. září nebo 14. září (zdroje se v tomto rozcházejí) v roce 1583 v Heřmanicích u Jaroměře jako syn Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické, tedy evangelíkům, kteří se drželi víry Jednoty bratrské.
Vzdělání získává Albrecht z Valdštejna nejprve ve škole Jednoty bratrské (na Košumberku), poté navštěvuje různé jezuitské a evangelické školy (např. luteránské gymnázium ve slezském Goldbergu), v roce 1599 pak začíná studovat na evangelické univerzitě v německém Altdorfu - studia ale nedokončí, po roce je ze školy vyloučen.
Vojenská dráha Albrechta z Valdštejna začíná v roce 1604, kdy se jako poddůstojník pěchoty účastní tažení do Uher proti Štěpánu Bocskayovi a Turkům (1604-06) za 100 zl./měs. a získává povýšení na hejtmana, od roku 1606 pak již Albrecht slouží jako plukovník českých stavů.
Ve stejném roce (1606) vstupuje Albrecht z Valdštejna do služeb arciknížete (a budoucího císaře) Matyáše, bratra císaře Rudolfa II. Habsburského a téhož roku také přestoupil vlivem jezuitů ke katolictví.
Sňatkem s Lukrécii Nekšovnou z Landeka, bohatou moravskou šlechtičnou, získal značný majetek na Vsetínsku (s hodnotou 1/2 mil. zl.). Po manželčině smrti (roku 1614) vstupuje Albrecht z Valdštejna do služeb Ferdinanda Štýrského, budoucího císaře Ferdinanda II. Habsburského (kterému roku 1617 pomohl tím, že mu s 200 jezdci pomohl ve válce s Benátčany), jemuž pak zůstane věrný i po vypuknutí stavovského povstání v českých a moravských zemích (1618) — ač je roku 1615 na generálním sněmu zemí koruny České jmenován plukovníkem jednoho ze tří moravských pluků, sebraných k obraně moravské neutrality, přechází na císařovu stranu.
Valdštejnovo vojsko se do tzv. české války zapojuje v bitvě u Záblatí, při obraně Vídně a též do bitvě na Bílé hoře. Ve Ferdinandových službách (kde je plukovníkem císařských kyrysníků) pak po bitvě na Bílé hoře (roku 1620) a porážce českých stavů získává konfiskacemi stavovského majetku obrovský majetek. A ač se sám bojů neúčastnil, jeho pluk si počínal výtečně a Albrecht byl jmenován císařským komisařem v severozápadních Čechách.
Při stavovském odboji se vyznamenal třeba také v otázce ekonomické a to tím, že jako nejvyšší v Jihlavě povolil svobodu volného prodeje v Pelhřimově a jiných lokalitách, v nichž se zásobovalo císařské vojsko a zajistil mu tak proviant. (Je si vědom důležitosti zásobování. Řeší obchodem.)
Mimo jiné se jeho pluk také účastní zatýkání jednoho z nejvýznamnějších umělců té doby, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (český šlechtic, válečník, diplomat, autor cestopisu „Putování aneb cesta z Království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta“ s vlastními ilustracemi).
V roce 1621 je pak Albrecht z Valdštejna jmenován vrchním velitelem pražské vojenské posádky, v roce 1622 se stává zemským vojenským velitelem v Čechách. Ve stejném roce je Albrecht jmenován hrabětem, o rok později pak knížetem. V této době se Albrecht z Valdštejna též podruhé žení, a to s Isabelou z Harrachu. Dále se Albrecht účastní se spolku, který tvoří zemský místodržící kníže Lichtenštejn, židovský kupec Jakub Bassewi z Treuenburka, holandský obchodník Hans de Witte a Pavel Michna z Vacínova. Společně zakládají mincovní konsorcium, které razí znehodnocenou minci – tzv. dlouhou minci. Celý podnik končí státním bankrotem, Valdštejn však vydělává podnikem jmění. Daleko větší zisky však Valdštejn získává nákupem konfiskátů mezi lety 1621–1625, mezi nimi vyniká dědictví po Smiřických a Rödernech. Objem zisků z těchto spekulací se odhaduje až na 6 miliónů rýnských zlatých.
Roku 1625 se frýdlantské panství mění na knížectví, roku 1627 je povýšeno na vévodství a Albrecht se stává i vévodou. Jeho území bylo vyňato ze Zemských desek Království českého a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním centrem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska a mohlo se tak i odtrhnout od zbytku království. Mezi Albrechtovými plány bylo v Jičíně zřídit sídlo biskupství, univerzitu a vlastní sněm. Od roku 1628 zde měl právo razit minci, jmenovat šlechtice a povyšovat na město. Do Jičína pozval jezuity, kteří zde založili kolej, kraj nebyl zatížen daněmi a byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí.
Od roku 1625 se z Albrechta z Valdštejna je také vrchní velitel císařské armády (tedy generalissimus) a sklízí úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské. Jeho tažení koordinuje s velitelem vojsk Katolické ligy, Janem Tsarclaesem Tillym. Valdštejnova armáda je tvořena nejprve 30 tisíci muži, postupně ale narůstá až na 100 tisíc.
Roku 1627 Albrecht z Valdštejna skoupí knížectví Zaháňské a následujícího roku je mu propůjčeno vévodství meklenburské a je jmenován císařským generál-hejtmanem na moři Baltickém a Oceánu. Téhož roku obdrží Řád zlatého rouna, jímž se mohly chlubit jen opravdové evropské elity. Avšak zároveň mu umírá jediný syn, princ Karel, a jeho ochránce Karel z Harrachu.
Bavorský vévoda Maxmilián kritizuje od jara 1629 císaře Ferdinanda II. za jeho přílišnou toleranci Valdštejnova válečného tažení a plundrování. Protože císař potřebuje potvrdit volbu svého syna Ferdinanda římským králem, obětuje Valdštejna a v prosinci 1629 jej odvolává z velení kvůli jeho nerozhodnosti vůči postupu dánského krále.
Odvolání je finanční pohromou pro Valdštejna i jeho společníky (de Witte páchá sebevraždu kvůli bankrotu). Vrhá se tak do jiných podnikání, zakládá pivovary, mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury. Žije v nově zařízeném paláci dnes známém jako Valdštejnský palác sídle Senátu Parlamentu ČR na Malé Straně.
Situace císařské armády se však valem zhoršovala. Švédský král Gustav Adolf přeplavil svou armádu do severního Německa a postupoval dále; jako spojence si získal saského kurfiřta Jana Jiřího. V bitvě u Breitfeldu porazil 17. září 1631 císařské. V listopadu dobíjejí Sasové Prahu a z Čech utíká i Albrecht z Valdštejna. O měsíc později přijímá nabídku stát se znova generalissimem císařské armády. Podmínky si tvrdě diktoval, avšak během pár měsíců vybudoval čtyřicetitisícovou armádu. Císař mu udělil hlohovské vévodství ve Slezsku náhradou za ztracené Meklenbursko.
Valdštejn osvobodil postupně do května 1632 Čechy i Bavorsko, avšak 16. listopadu proběhne bitva u Lützenu, která nekončí jeho vítězstvím, nýbrž výsledkem nerozhodným. V této bitvě však padl švédský král Gustav Adolf a jeho armáda byla značně demoralizována. Valdštejn si vysloužil tvrdou kritiku strahovského opata Kašpara z Kvestenberka a prezidenta válečné rady Jindřicha Šlika. Po ústupu do Čech Albrecht uspořádal soud se 17 vinnými plukovníky. Armáda nebyla rozpuštěna se záměrem osvobodit Slezsko. Valdštejn se přesunul z pražského paláce zpět do Jičína, kde mu 16. května 1633 mluvčí české emigrace Jan Varlejch z Bubna nabídl českou královskou korunu.
Krize Valdštejnova počíná se vpádem výmarského vévody Barnarda do Bavor. Řezno podlehlo Švédům 14. listopadu 1633 a nic jim nemohlo zabránit vpádu do Rakouska. Albrechtovi bylo nařízeno, aby se svou armádou těsně po splnění úkolů ve Slezsku vytáhl do Bavorska. V Plzni se však, i díky příchodu zimy, rozhodl nařídit své armádě ubytovat se. To bylo pochopeno císařovou vojenskou radou jako váhání a zradu vůči císaři. Valdštejnovi konkurenti neustále posílali stížnosti a memoranda žádající jeho sesazení. Valdštejnův zdravotní stav byl také velmi vážný. Zmocněnec rakouského a španělského dvora, kapucín Diego Quiroga, mu kvůli tomuto zdravotního stavu nabídl dokonce dobrovolné odstoupení z funkce vrchního velitele císařských vojsk. To ovšem Albrechta rozhořčilo. 11. června 1633 pozval Albrecht do Plzně všechny důstojníky od velitelů pluků výše a následujícího dne tito velitelé podepsali přísahu, v níž slibují věrnost Valdštejnovi.
Toto shromáždění však přesvědčilo císaře, dosud nerozhodného, aby 24. ledna podepsal dekret, jímž zbavuje vojsko věrnosti Valdštejnovi a velení svěřil Gallasovi. Valdštejn měl být podle císařského patentu spolu s polním maršálkem Kristianem Illovem a plukovníkem Adamem E. Trčkou coby strůjci vzpoury zatčen a dopraven do Vídně. Fakticky však byl tento výnos rozsudkem smrti.
22. února se hnul Albrecht na cestu do Chebu, kam dorazil 24. února. Plukovník Walter Butler spolu s Walterem Lesliem a Johnem Gordonem uspořádal pro Valdštejna a jeho přátele hostinu. Ten byl záminkou k likvidaci Valdštejna a jeho přívrženců. Avšak Albrecht se na tuto hostinu nedostavil, zůstal v domě, kde byl ubytován (Pachelbelovský dům). V hodovním sále byli zavražděni Illov, Kinský, Jindřich Niemann a Trčka. Vrazi se vydali do Albrechtova domu, kde horlivý setník Walter Deveroux zavraždil vévodu partyzánou.
Majetek zavražděných si rozdělili mezi sebou vrahové a vojáci. Zavraždění byli pochováni ve Stříbře, avšak mrtvola vévody byla roku 1636 převezena do Valdic do kartouzy. Po zrušení kartuziánského kláštera roku 1785 byly ostatky Albrechta z Valdštejna pohřbeny v Mnichově Hradišti.
Valdštejnův ohromný majetek byl zkonfiskován, rodina Albrechta z Valdštejna získala zpět pouze pražský palác pro Maxmiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu.