Od písemné k ústní maturitě

Co jsou v českém jazyce idiomy?  Idiomy jsou slovní spojení, jejichž význam nelze odvodit z významu jejich částí.

Příklady idiomů:

• Ať si trhne nohou, nic mu už nepůjčím.
• Soused včera natáhnul bačkory, což není žádná škoda.
• Všichni jsou v balíku, jen já nemám nic.
• Kdo z vás skočil tomu podvodníkovi na špek?

Homonyma jsou slova se stejnou formou, ale odlišným významem.

Příklady homonym:

• létat - léto
• nosový - nosny
• kníže - knížka
• pata - pat

Základní literární pojmy, nejstarší literární památky, antická kultura 

SLOVESNOST = neboli slovesné umění je souhrn umělecké tvorby vyjadřované slovem (psané i mluvené), je jedním z mnoha druhů umění (hudební, výtvarné, filmové atd.

LITERATURA

součástí slovestnosti

literra = slovo

označení pro všechny písmem zaznamenávané jazykové projevy

dělí se na : věcnou (zaměřena na poznání a sdělení) – odborná, vědecká, populárně naučná literatura

        uměleckou, krásnou (zaměřena na estetický účinek) – vše ostatní – poezie, próza

              - do krásné l. patří tzv. lidová slovesnost (folklór)

další dělení:

I.)     podle jazyka – národní literatury (česká, řecká, anglická)

II.)   podle určité oblasti: - angloamerická

 - karibská

                                  - středního východu

                           - orientální atd.

III.) podle epochy: - středověká

- romantická

 

FOLKLÓR

forma slovesnosti – vznikala mezi venkovskými a později i městskými obyvateli

šířila se ústní podáním a její typický rys je, že se šířila anonymně

prvopočátky nalézáme již v pravěku – prostřednictvím rituálu, obřadů si lidé snažili naklonit božstva (vysvětlení přír. jevů)  rozhodujícím u těchto obřadů bylo slovo

ve formě zaříkávadel, postupně i pranostik, přísloví, říkadel

ÚLS byla (je) předávána z generace na generaci – upravována ,měnila se 

velký význam v dobách kdy znalost písma byla určena jen pro určitý okruh vzdělanců

 

MÝTUS

• soustava názorů člověka na postavení člověka ve světě, vesmíru
• soustava představ člověka o vzniku světa a o přírodních jevech
• má iracionální (nerozumový, fantastický) základ

MYTOLOGIE

• souhrn mýtů určitého národa
• židovská mytologie má klíčový význam pro evropskou kulturu ale i řecká

FUNKCE LITERATURY

úkoly, které literatura plní

a) poznávací 

- prostřednictvím literatury získáváme nové informace, poznáváme svět

b) výchovná

- schopnost l. působit na čtenáře, ovlivňovat jeho chování, jednání, názory, usměrňovat ho

c) zábavná

- schopnost l. člověka bavit, ukrátit mu čas, možnost uvolnění

d) estetická

estetika = nauka o krásnu

- schopnost vyvolat estetický účinek, působit na lidské city, emoce, duši

- estetická fce l. je to co z literatury dělá umění

LITERÁRNÍ DRUHY

I.) lyrika - poezie

II.) epika – próza

III.) drama – dramatické umění

POEZIE

• z řeckého poiésis = tvorba 
• poezie = básnictví
• část l., která je psána veršem používá zvukových i grafických prostředků (rým, zvukomalba, psaní ve verších)

PRÓZA

• l. díla, která nejsou psána ani ve verších ani v dramatické podobě
• v současnosti nejrozšířenější l. druh
• řeč postupující přímo
• psána v řádcích a odstavcích, nikoli ve verších

DRAMA

• z řečtiny = čin, jednání
• l. druh, který se vyznačuje tím, že má děj uskutečňující se formou dialogu mezi postavami (popř. monologu)
• jádro děje tvoří dramatický konflikt

LYRIKA

• nemá děj, vyjadřuje pocity, názory, dojmy mluvčího
• dle tématu může být: milostná, přírodní, společenská, meditativní
• bývá také používána jak v próza, tak v poezii

EPIKA

• z řeckého slova epikos = výpravný, dějový
• vypráví příběh, má děj
• používá se jak v próze, tak v poezii
• stejně jako lyrika bývá používána jak v próze, tak v poezii

LYRICKO-EPICKÝ LITERÁRNÍ DRUH

• kombinuje lyriku s epikou (Máj)

LITERÁRNÍ ŽÁNRY

• dílčí literární forma, která má určité charakteristické, obsahové a formální vlastnosti
• v rámci každého literárního druhu rozlišujeme množství literárních žánrů
• próza – román, povídka, pověst, vtip, pohádka, novela, fejeton, bajka
• drama – tragédie, komedie, činohra

dělí se:

I.) dle rozsahu: povídka, román – kratší, rozsáhlejší, jednoaktovka; celovečerní hra

II.) dle tématu: - romány historické

                     - sci-fi

                     - dobrodužné romány

                    - životopisné romány

III.) dle kompozice: v poezii – lyrické - píseň

                                      - lyricko-epické – balada, romance

                                      - epické - epos

                          v dramatu – komedie, tragédie

                          v próze – román v dopisech, román v deníku, comics

• existuje velmi mnoho žánrů, nejsou nijak přehledně tříděny
• mnoho děl se do literárních žánrů nevejde (beze zbytku)

STAROVĚKÉ MIMOEVROPSKÉ PÍSEMNICTVÍ

• 4. tisíciletí BC – 1. tisíciletí BC
• vznik písma = 4. – 3. tisíciletí BC
• klínové písmo (staří Sumerové) – předcházelo mu ještě obrázkové písmo
• starofoinické písmo
• ještě před antickou kulturou vznikly v povodí velkých asijských řek vyspělé civilizace
• tvořili nejstarší literární památky (nejznámější z nich – dodnes svou platnost) – Eufrat, Tigris, Indus, Ganga, Brahmaputra
• v povodí velkých čínských řek nebo Nilu vznikaly vyspělé civilizace 

1.) SUMERSKÉ (MEZOPOTAMSKÉ) PÍSEMNICTVÍ

• vytvořili jednu z nejvýznamnějších kultur Starověku
• asi 3000 BC vynález klínového písma

Epos o Gilgamešovi (asi 2000 BC)

- jedna z nejstarších a nejvýznamnějších literárních památek 

- hl. hrdinou Gilgameš (polomýtický) sumerský vládce hledající se svým přítelem na dlouhé pouti nesmrtelnost – fantastické dobrodružství

- tragický úděl – postupné uvědomování si faktu, že člověka dělá člověkem právě nesmrtelnost

- některé epizody byly převzaty hebrejským písemnictvím (v bibli) – O potopě 

- „Nad mými skutky nevládne smrt“

Babylón = Írák

EPOS

• dlouhá výpravná epická básnická skladba 
• vypráví příběh nějakého hrdiny, vladaře, bojovníka

2.) EGYPTSKÉ PÍSEMNICTVÍ

• historie Egypta asi 4. tisíciletí BC
• Egypťané vytvořili jednu z nejvyspělejších starověkých kultur
• staroegyptské písmo = hieroglyfy
• velmi bohaté vyspělé písemnictví
• literatura jak naučná, tak zábavná
• vyspělá literatura náboženská – za úkol odporovat, ale i upevňovat moc státu (panovníka)
• mezi nejznámější staroegyptské l. památky patří milostná poezie
• Achnatonův hymnus na slunce
• obrázkové písmo

HYMNUS

• literární žánr
• oslavná báseň – vyjadřuje pocity obdivu, úcty, nenahraditelnosti

3.) INDICKÉ PÍSEMNICTVÍ

• spjato s náboženstvím a velmi svéráznou inspirující filosofií
• védy = posvátné knihy – součástí hymny, chvalozpěvy
• védský jazyk
• později vzniká nejdůležitější l. jazyk starověkých Indů = sanskrt (5. st. BC)
• epos je jednou z nejčastějších, nejrozšířenějších forem lit. Žánrů
• Rámájana – staroindický epos
• Mahabháráta – staroindický epos
• - doklad historie země

4.) ČÍNSKÉ PÍSEMNICTVÍ

• již od počátku věků velmi specifická, vyspělá kultura
• v izolaci od ostatního světa (úmyslně)
• silně ovlivněno filosofií
• budhismus = filosoficko-náboženský systém (Indie)
• taoismus a konfucianismus (Čína)

Kniha písní

- antologie = sborník textů od různých autorů

- autorem filosof Konfucius (není dokázáno)

- Čína používala znakové písmo

5.) PERSKÉ PÍSEMNICTVÍ

• velmi vyspělá kultura a literatura
• nejstarší texty náboženského charakteru (7. st. BC)

 Avesta

- sborník nejrůznějších druhů literatury (věcná i umělecká) - antologie

- umělecká – mýty, modlitby, básně (lyr.)

- věcná – právnické spisy

- básník, myslitel – Zarathušstra – údajně autorem básnických textů v Avestě

 německý filosof – Friedrich Niece – texty o Zarathušstrovi

6.) HEBREJSKÉ PÍSEMNICTVÍ

Starý zákon (bez Nového z.)

- jeden z nejstarších literárních textů v dějinách lidstva

- soubor hebrejských náboženských textů – základem židovského náboženství = judaismus

- vznikal v průběhu jednoho tisíciletí 

- obsahuje 24 knih – rozdělený do 3 oddílů

I.) nejstarší

obsahuje tzv. 5 knih Mojžíšových

  řecky Pentateuch, hebrejsky Tóra = zákon, učení

 1. kniha – Genesis = stvoření, původ

  nejstarší mýty o úsvitu lidstva (O stvoření světa, O prvních lidech)

tento 1. oddíl obsahuje nejstarší dějiny Židů

postava hebrejského boha Hospodina – velmi přísný, trestající, nemilosrdný

 monoteismus – vyznává 1 boha (judaismus není křesťanství)

    polyteismus - vícebožství

II.) Knihy proroků

 složeny z více knih vyprávějících především dějiny Izraele, boje Židů s nepřáteli atd.

Knihy soudců, Knihy královské 

- dějiny Židů za vlády prvních židovských králů – David, Šalomoun

- skutky a výroky proroků – předpověď příchodu Mesiáše

III.) tzv. Svaté spisy 

okolo roku 0

je výrazně lyrický – krásné lyrické písně, žalmy

Píseň písní

- jedna z nejkrásnějších milostných básní na světě

 Kniha přísloví, Kniha kazatel

 Kniha proroctví Daniel

- lyrický text apokalyptického (neblahého, zkázonosného zjevení, proroctví) charakteru

NOVÝ ZÁKON

základní knihou, základním textem křesťanského náboženství

vznikl až v průběhu 1. a 2. st. AD

jednotlivé části různě staré

připojen ke Starému zákonu ⇒ písmo svaté

napsán v řečtině

obsahuje 27 knih – první 4 = evangelia (radostná zvěst, zpráva)

 příběh o narození, životě, skutcích, ukřižování a z mrtvých vstání Ježíše Krista

- vyprávěno 4 Ježíšovo žáky – Marek, Matouš, Lukáš a Jan

- aždý jiný pohled 

další část skutky apoštolů (12)

epištoly = dopisy, listy apoštolů věřícím

Zjevení sv. Jana = apokalyptický spis

- příjezd apokal. jezdců – za úkol zničit zemi1. překlad 4. st. AD – bible kompletní – latina  vulgáta – sv. Jeroným

apokryfy = texty bibl. rázu – nejsou součástí bible -církev je nekanonizovala (neuzákonila)

- pověsti o sv. Grálu

ANTICKÁ LITERATURA

• 8. st. BC – 5. st. AD
• antika = kultura Starověkého Řecka a Říma
• řecká kultura je původní římská na ni navazuje, čerpá z ní, rozvíjí ji
• antika se stala základem evropské kultury a vzdělání
• Řekové vnesli do kultury rozlišení krásy a ošklivosti, vytvořili řadu nových lit. Žánrů
• řecké umění bylo rozšíření díky římskému
• Římská říše byla expanzivní - rozšiřování po celé Evropě
• základem estetických ideálů antiky je snaha o harmonii, snaha vyvážit krásu vnější a vnitřní – skloubit dokonalost
• řecká kultura mohla vzniknout díky výhodné zeměpisné poloze Starověkého Řecka
• Řecko stálo na průsečíku 3 kontinentů - rozdílné kultury, kontakt s nimi, přetváření a vytvoření zcela původní kultury

ŘECKÁ ANTICKÁ LITERATURA

• 8 st. BC – 1. st. BC
• periodizace:

I.) archaické období

6. st. BC

nejstarší období ř. literatury

z nejstarší ULS – postupný vznik lyriky a epiky

epika - Ilias (8. st. BC)

- líčí poslední desetiletí boje proti Tróje (Ilion)

Odyssea

- epos volně rozvíjející Iliadu a vyprávějící o mnohaletém putování účastníka Troj. Války – ithackého krále domů

- nejvýznamnější lit. památky – za autora považován Homér (legendární pěvec)

- odraz řecké mytologie – vyprávění skutečných událostí

- několik 1000 veršů

- přednašeči těchto básní (eposů) - rapsódi

lyrická poezie -více druhů

- typická monodická – přednášena jedním pěvcem, básníkem:

SAPFO

- básnířka – vlastní dívčí škola – ostrov Lesbos

- poezie milostná, opěvující krásu ženského těla a bohy (Afrodita) 

 Modlitba k Afroditě (okolo 600 BC)

ANAKREON

- básník

- poezie zaměřená na idylu, krásu řecké krajiny, víno, bůh Dionýsos

- stal se velmi oblíbeným – především v 18. st. ve Francii – anakreonská poezie

lyrika sborová:

PINDAROS

- řecký básník

- především ódy

EZOP (Aisópos)

- především veršované bajky = alegorický příběh vyprávějící děj, kde vystupují zvířata, věci, mající lidské vlastnosti morální ponaučení

Husy a jeřáby

    Závistivý pes

II.) attické období

6. st. – 4. st. BC

vrcholné období rozkvětu dramatu a prózy

dithyramby = písně zpívané zpěváky převlečenými do kozí kůže – předváděli bohy

2 základní dramatické druhy: tragédie = řec. slovo – zpěvy kozlů 

- typ dramatu mající vážný děj, tragický konec

                                             komedie

- humorný, veselý obsah, satirického charakteru, vznikla z veselých písní

drama bylo podporováno Řeckým státem ⇒ náboženský význam – upevňovalo víru

amfiteátry = prostor s kruhovým hledištěm, divadlo pod širým nebem

starořecké drama muselo dodržovat mnoho pravidel, zásad (dodnes)

divadlo dlouhou dobu hráli pouze muži

tzv. zásada tří jednot – místa, času a děje 

smělo se konat pouze na 1 místě, max. 24 h a mít 1 příběh (jedna dějová linie)

kompozice: 

expozice

- úvod do děje, seznámení s postavami, místem, dobou

kolize

- dochází ke konfliktům postav, vzniká zápletka

krize

- zápletka vrcholí, jednotlivé postavy musí řešit problém, konflikt

peripetie

- náhlý obrat v ději, konflikt postupně vystupňován do krize a přechází, blíží se konec – rozuzlení, rozřešení, rozdělení

katastrofa

- závěr dramatu, přináší následky, důsledky, ukončení příběhu 

respektováno dodnes

AISCHYLOS

považován za nejstaršího dramatika

čerpal především z mytologie či z příběhů z Trojské války

typ. Rysy – jedinec se střetává s vyšší mocí , proviní se  proti jejich pravidlům, morálceosudovost = fatalismus ⇒ každý má svůj osud, nemůže ho ovlivnit ⇒ snaha změnit osud ⇒ provinění – trest

 Peršané

     Spoutaný Prométheus

     Oresteia

- Orestés – syn Agamenmoná, Agamenmón – bojovník v Trojské válce, Klytaimnéstra – matka, manželka

- plán vraždy Agamenmoná , Orestes pomstí jeho smrt

- souboj mezi spravedlivou vraždou své matky + milence a láskou k ní

SOFOKLES

„filosof na scéně“ ⇒ přemýšlivý autor – povaha, vnitřní vlastnosti

hrdinové překračují fatalismus – snaží se změnit osud – střet jedince s vyšším orgánem, mocí

Trojská válka

Král Oidipus (oteklá noha)

- dodnes svou platnost

- Oidipus –trestán za viny jichž se dopustil nevědomky

Antigona

- hl. hrdinkou jedna z dcer Oidipa – pohřbí 

EURIPIDÉS 

• velký modernista
• rozklad, krize řecké demokracie – tragédie – všímání si rozkladu řecké demokracie – otroci, kritika ř. států
• autor Deus ex machina = duch ve stroji - postavy v neřešitelném konfliktu – nadpřirozený zásah boha do děje

Médea

- nadpřirozené schopnosti – msta Iásonovi za to, že ji opustil – vražda – on, děti

Orestés

- donucen k vraždě své matky bohy

Élektra

- Oresteiova sestra

ARISTOFANES

• nejoblíbenější řecký autor komedií
• především satirikem – zesměšňování chyb – hloupost, chamtivost…
• satirikem bez hranic – i své kolegy

Žáby

- nadutost – v podsvětí se setká Euridipes s Aischlem – lepší zpět na zem

oblíben zvláště mezi chudým obyvatelstvem

PRÓZA

a) historická

Hérodotost = otec historie (řecko-perské války)

Thúkydidés = otec vědecké historie – pečlivý výběr zdrojů (spíše současnost Řecka)

b) filosofická

zlatý věk řecké filosofie

Sokratés – žádné dochované spisy

PLATÓN

žák Sokrata – o něm

filosofický dialog = smyšlený rozhovor mezi učitelem a žákem – argumentace pro správnost a vyvracení falešných soudů

idealistický filosof – základem světa myšlenka ne hmota

 Ústava 

- názor na uspořádání společenosti

Faidros

- o kráse

ARISTOTELES

všestranný filosof, autor – 1 z největších učenců Starověku – shrnul vědění o této době

 Poetika (zásada 3 jednot, umělecká tvorba)

 Rétorika

- řečnické umění (soudní, politické, oslavné – největším řečníkem Démosthenés – 4 projevy proti mak. Králi Filipu II. – filiipika – útočné)

- Alexandr Veliký žákem

III.) helénistické období

4. st. – 1. st. BC

doba úpadku řecké literatury – ztrácí svou originalitu – rozmělněna kulturami z dobytých zemí

kosmopolitismus = světoobčanství, vyjadřuje snahu sblížit se se světem, neuzavírání se do své ulity

rozvoj exaktních věd – matematika, biologie, fyzika, chemie

Eukleidés, Archimédes

Zájem l. o soukromí člověka 

Oblíbená tzv. nová komedie

Menandros - komedie

Theokritos – pokračovatel Anakreona - poezie

ŘÍMSKÁ ANTICKÁ LITERATURA

• 3. st. BC  – 5. st. AD
• není původní, navazuje na řeckou a rozvíjí ji
• používá témata, žánry, náměty, postupy řecké literatury
• zpočátku přímo napodobuje ř. l.
• expanzivní charakter římské politiky
• římská l. používá latinu – univerzální jazyk (středověk)

periodizace

I.) Staré období

3. st. – 2 st. BC

překlady z řečtiny a napodobování

díla jak epická tak lyrická

dramata – římská komedie – prvky řecké + prvky římské

TITUS PLAUTUS

Vychloubačný voják velmi oblíbený

náměty z každodenního života, postavy městské chudiny, otroci 

dokázal vystihnout povahu postav (navázal Moliér)

II.) klasické období

1. st. BC - 0

vrcholný rozkvět římské literatury – návaznost na helénismus

počátky Římského císařství – zdravý politický život

PRÓZA

historická

Titus Livius

uměleckou formou zpracoval dějiny Říma až po jeho současnost  - beletrie

CAESAR

 Zápisky o válce Galské

- vyprávění o jeho zážitcích z této války

strohost, věcnost jazyka

RÉTORIKA

rozvoj řečnictví – mnohé psanou podobu

CICERO

významný ideolog

vyjadřoval názory na  politiku, zájmy státu

použitá latina – vybroušená, vytříbená, bohatá = ciceronská latina = vrcholná podoba latiny (středověk)

POEZIE

Catullus

ústředním motivem básní jedna jediná dívka – Lesbie = milostná

básník vnitřních rozporů

 Odi et amo (nenávidím a miluji)

milostná i  přírodní lyrika

PUBLIUS VERGILIUS MARO

největší antický básník (i středověk)

v době císaře Augusta = finanční podpora básníku schopných oslavovat římské ctnosti, statečnost, vlastenectví….

 Zpěvy pastýřské (Bukolika)

    Zpěvy rolnické (Georgika)

- život na venkově, lidská práva – venkovská idyla

 Aeneis 

- epos na oslavu Augustova rodu

- trojský hrdina Aeneas po dobytí Troje a po dlouhém bloudění přistál v Itálii – založí římské panství

PUBLIUS OVIDIUS NASO

největší autor milostné poezie

ve vyhnanství – velmi otevřené básně

současník Vergilia

věnoval se lásce jako pozemskému citu – rozverný styl, mnoho podob lásky

 Žalozpěvy (Tristia, elegie)

- vzpomínka na rodinu, přátele, otce – napsáno teskně

 Proměny (Metamofoses)

- 250 řeckých a římských bájí a mýtů s motivem proměny (nymfa Niobé se změní v plačící kámen)

III.) Období postklasické

1. st. BC – 476 AD

odraz morálního úpadku říše – císař Nero

SENECA

rádce, jeden z největších antických filosofů – avšak naprosto odlišná filosofie

fil. namířená k praxi

stoicismus = člověk bude šťastný, jen pokud se zbaví svých tužeb, chtíčů – pouze žít, být sám sebou

TACITUS

Letopisy

- historie

PETRONICUS

prozaik

 Satiricon

- kritika, zesměšnění nadutosti, hlouposti boháčů – způsob života Římanů

od 4. st. nastává skutečný úpadek antické kultury – myšlení lidí ovlivňuje stále více křesťanství

 – Konstantin – Milánský edikt = povolení křesťanství

 – zánik říše ZŘ

Světová středověká literatura

Charakteristika doby

• 5. – 14. (15.) st.
• centra vzdělanosti – kláštery, chrámy, školy, hrady, města, univerzity (Sorbonna, Oxford, Cambridge, KU)
• roste význam literatury = nositelka náboženské mytologie, myšlenek
• středověk ovlivněn křesťanstvím
• společnost: 1. duchovenstvo ; 2. vrchnost (panstvo, feudálové, šlechta) ; 3. poddaní
• víra v posmrtný život  útrapy v životě  štěstí po smrti
• církev – zneužívání své moci – vlastní zájmy, blahobyt
• později prosazování i světských vlivů-  feudálové – měšťanstvo

Žánry středověké literatury

Lyrika

- duchovní písně, modlitby

Drama

- náboženské – vyvinulo se z her o největších náboženských svátcích

Latina = univerzální jazyk

postupem doby pronikají i národní jazyky

Epika

- nejčastější legenda – vyprávění o životě svatých mužů (světců) – použití fantazie, i racionální základ

- hagiografie 

Gotika

• vrcholný středověk – feudální společnost  pol. 12. St. – Francie rozšíření do dalších zemí
• spojena s upevňováním feudální společnosti, rozvojem měst, centralizací
• především náboženské umění – i světské vlivy,  feudálové, panovníci, měšťanstvo,,architektura, výtvarné umění, umělecké řemeslo  zlatnictví, řezbářství
• projevem bohatství – bohaté honosné umění

Architektura

• katedrály – dómy, chrámy, kláštery, kostely, sakrální stavby
• hrady, města, hradby, mosty, domy, radnice
• nejtypičtější vertikálnost , vztah člověka k bohu, něčemu nadpozemskému
• stavby vysoké, štíhlé, elegantní
• lomený oblouk, křížová klenba
• vnější opěrný systém = systém pilířů a oblouků
• vysoká štíhlá okna – mozaika (vitráž = technika m. – jednotlivá sklíčka vkládána do ocelových  proužků)
• ohromně prosvětlený prostor – interiér
• chrámová loď – světlo ⇒ atmosféra – duchovno
• ohromná zdobnost interiéru ⇒ bohatství a moc, síla církve a panovníků
• oltáře, monstrance
• členitost

Stavby

• katedrála Notre – Dame (Paříž)
• Remeš (Francie)
• Chartes (Francie)
• Milánský dóm
• Westminster (Anglie)
• katedrála v Kolíně nad Rýnem
• dóm v Košicích

Šlechtická literatura

• světského charakteru
• psána feudály – jejich potřeby
• 12., 13. a i 14. st. 
• zákl. obsah  postava středověkého feud. Ideálu – rytíř, šlechtic  oddanost, udatnost,  Víra, ochránce slabých, šlechetný k ženám
• postupně se objevuje více dobrodružnosti, exotičnosti
• lyrika i epika  často odkaz na starověk – podobnost antických hrdinů.

1) Hrdinská epika

• rytířské eposy
• hrdinové a děj často podobný

Píseň o Rolandovi

- 11. století - Francie

 Píseň o Cidovi

- polovina 12. století - Španělsko

Slovo o pluku Igorově

- asi 12. století - Rusko

 Píseň o Nibelunzích

- 13. století - Německo

2) Rytířská epika

• od 12., 13. st. proměna šlechtického ideálu
• rytíř, hrdina  vzdělaný, inteligentní, smýšlení odpovídající dobovým ideálům

 o anglickém králi Artušovi

 Tristan a Isolda

- nejznámější starokeltský epos

3) Dvorská milostná lyrika

• lyr. literatura – písně  určené urozeným dámám  vyjadřovala šlechtický kult ženy
• žena  ideál – urozený muž (rytíř) sloužit, vyjadřovat úctu, lásku – abstraktní touha, láska k ideálu nešťastná – vdané
• původ – 12. st. Francie – Provance
• trubadůři (Francie) = minstrelové (Anglie) = truvéři (Francie) = minnesängři (Německo)
• rozvoj této lyriky vyjadřoval hospodářskou stabilitu feud. Společnosti
• pastorála = pastýřská idylická milostná píseň
• epištola = milostný list, dopis
• svítáníčka = alba = rozloučení milenců za svítání, rozbřesku)
• kancóna = písně

Měšťanská literatura

• 2. pol. 14. století
• vznik ve městech – měšťané, studenti, žakéři
• soustřeďovala se na každodenní měšť. Problémy
• v době rozvinutí šlechtické spol. – 14. st.
• snaha o zábavnost, komiku  částé žánry – satira, parodie, ironie  zesměšnění
• stala se oblíbenou, hodně čtenou ,zájem o literaturu i mezi vrstvami bez vzdělání
• žakéř = bavič, recitátor
• zvířecí epos = delší bajka

Román o lišákovi (poč. 13. st.)

• i dramata – bez nábož. Obsahu  frašky, komedie (náměstí, tržiště, před kostely)
• autoři zesměšňovali i sami sebe – studenti

 

Filosof Hérakleitos z Efesu

Hérakleitos z Efesu, řecký přírodní filozof, jedna z nevýraznějších osobností antické filozofie, myslitel, jenž je již v antice pro svoji těžkou pochopitelnost nazván “temným”, přichází na svět někdy kolem roku 540 před naším letopočtem v maloasijském Efesu ve vznešené rodině. Byl významným politikem – údajně si dopisoval i s králem Dareem. Byl to původem i způsobem myšlení velmi vznešený muž, aristokrat. Byl hrdý na to, že odmítal demokracii a v boji s politickými protivníky či v krizových obdobích doporučoval svérázný, leč již vyzkoušený prostředek – pověsit všechny spoluobčany. Otráven politikou a lidmi odchází do hor, kde se živil travou a bylinami. Údajně si tím přivodil vodnatelnost, kterou opět léčil svérázným způsobem – balil se do dobytčího trusu. Prameny se shodují v tom, že ho tato samoléčba stála život. Rozcházejí se však v detailech: Jedni tvrdí, že zemřel poté, co si pokrytý hnojem lehl na slunce, druzí hovoří o tom, že ho - pokrytého dobytčími výkaly – považovali psi za mrtvolu a sežrali ho i s kůží a vlasy.

V mládí se Hérakleitos aktivně účastní politického a společenského života rodného města, v té době bohatého a slavného (stojí v něm např. jeden z tehdejších sedmi divů světa, Artemidin chrám), později pak prý, ve vyšším věku, odchází do hor, kde žije poustevnickým životem.

Hérakleitova filozofie

Hérakleitova filozofie je filozofií přírodní - od přírodní filozofie filozofů milétské školy se však výrazně liší: Hérakleitos nezkoumá pouze látkový svět a jeho domnělé či skutečné příčiny, Herakleitos se zabývá i člověkem a jeho duší, je autorem prvního uceleného filosofického systému na řecké půdě vůbec.

Za podstatu všeho, za pralátku, z níž vše vzchází, považuje Hérakleitos z Efesu oheň, a to oheň v symbolické podobě - tento “oheň” pak podle věčného zákona (”podle míry”, jak Hérakleitos říká) cyklicky pulsuje a jeho zhasínáním a opětovným vzplanutím vzniká svět a vše, co jej tvoří.

Svět, který z “ohně” vzniká, je pak světem, v němž vládne podle Hérakleita jednota protikladů - každá věc potřebuje svůj protiklad (noc a den, zima a teplo atd.), které pak spolu “bojují” a mění se jeden v druhý - tato protikladnost věcí, kdy nic není stálé a neměnné, pak vytváří harmonickou jednotu světa.

Svět a jeho harmonické protiklady řídí přitom zákon, který Hérakleitos nazývá “logos” (z řeckého “slovo, myšlenka”) - úkolem člověka pak je tento “logos”, tento rozum, podle kterého probíhá všechno dění ve světě, pochopit a podrobit se mu.

Hérakleitos není zakladatelem žádné filosofické školy, nemá žádné žáky, jeho myšlenkový odkaz je zachován ve spise O přírodě, z něhož se zachovalo kolem 120 zlomků. Sokrates říkal, že by potřeboval jeho knize “O přírodě“ porozumět. Hegel naopak – přes obtíže s interpretací zlomků – tvrdil, že “hlubokomyslný“ Herakleitos představuje “pravý počátek filosofie“.

Hérakleitos přitom ostře odděluje poznání logu (tj. “moudrosti”) a mnohoučenost, která podle - mnoho vědění podle Hérakleita nevede k tomu, že by člověk byl moudřejší, k tomu vede jen a pouze poznání “světového rozumu”, tedy “logos”. Za povšimnutí stojí i výrok: “Prozkoumal jsem sám sebe.“ Nejde o psychoanalytické zkoumání v dnešním slova smyslu. Niternost je obrácena jakoby vně – v lidském já nachází pravé pochopení skutečnosti. Zároveň vyjadřuje obdiv nad hloubkou ducha při pohledu do svého nitra. „Hranice duše nevypátráš, ať tam putuješ jakoukoli cestou. Tak hluboký má logos.“

Hérakleitův vliv na filozofii dalších století je zcela zásadní - pojem logos pak z jeho myšlenkového odkazu převezme ranná křesťanská teologie, kde se stává Slovem Božím. V novověku pak na Hérakleitovo učení o jednotě protikladů naváže G. W. Hegel a dialektický materialismus marxistických filosofů.

(Autor článku: ciecie)

Evropská unie

Historie EU:

• - myšlenka sjednocení Evropy a zajištění stability se po 2. světové válce stala odpovědí na všeobecnou touhu po míru mezi evropskými státy
• - základní kámen integračního procesu byl poležen 9. května 1950 podpisem Schumanovy deklarace
• - na jejím základě došlo k podpisu Římských smluv v roce 1957
• - konkrétní podobu mu dala především Maastrichtská smlouva podepsaná v roce 1992, která dala vzniknout Evropské unii (EU) a jejím 3 pilířům
• - spolupráce v ekonomické oblasti tak byla doplněna o koordinaci kroků v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky a justice

Členské státy Evropské unie:

• Belgie
• Bulharsko
• Česká Republika
• Dánsko
• Estonsko
• Finsko
• Francie
• Irsko
• Itálie
• Kypr
• Litva
• Lotyšsko
• Lucembursko
• Maďarsko
• Malta
• Německo
• Nizozemsko
• Polsko
• Portugalsko
• Rakousko
• Rumunsko
• Řecko
• Slovensko
• Slovinsko
• Spojené království
• Španělsko
• Švédsko

Kandidátské země:

• Bývalá jugoslávská republika Makedonie
• Chorvatsko
• Turecko

Rozšíření Evropské unie v roce 2004

• Státy které vstoupily v roce 2004 do EU jsou převážně nesourodé státy s odlišnou minulostí, s dědictvím totality a ekonomickými problémy
• Je podepsána Ústava a začíná proces ratifikace v jednotlivých státech
• Ratifikace= formální schválení podepsané mezinárodní smlouvy státním orgánem povolaným k tomu ústavou.
• Smlouvy o přistoupení ratifikovali(schválili) národní parlamenty členských zemí EU,Evropský parlament a také nově přistupující státy
• Některé si zvolili parlamentní způsob ratifikace , některé (mezi nimi i ČR) si zvolili referendum(lidové hlasování = rozhodování občanů)
• Česká republika vstoupila do Evropské unie 1. května 2004.
• Naplnila tím jeden z hlavních cílů své polistopadové politiky známý pod heslem „návrat do Evropy“.
• Žádost o vstup do Evropské unie podala vláda České republiky 17. ledna 1996.
• Mimo ČR vstoupili v roce 2004 do EU tyto státy: Estonsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Kypr

Celní unie :

• - celní unie je podstatným prvkem společenského trhu
• - její zavedení bylo prvotním cílem po podpisu Římské smlouvy
• - celní unie byla vybudována v roce 1968 a zahrnovala tato nejdůležitější opatření:
  • zrušení všech celních poplatků a obchodních omezení mezi členskými státy
  • zavedení jednotného celního sazebníku po celé Evropské společenství na zboží dovážené z třetích zemí (část příjmů z těchto cel se stala součástí vlastních zdrojů Evropského společenství)
  • společná obchodní politika jako vnější dimenze celní unie (na mezinárodní úrovni vystupuje společenství jednotně)
• - od roku 1993 existuje jednotný trh a s jeho nástupem skončily veškeré rutinní prohlídky a celní formality na hranicích mezi členskými státy
• - celním správám jednotlivých členských států tím skončily povinnosti spojené s výběrem spotřebních daní a shromažďování statistických údajů
• - rozšíření unie v roce 2004 si zároveň vyžádalo i integrování celních správ nových členských států

Společná měna Euro:

• - Euro (EUR) je měna Evropské měnové unie a po americkém dolaru (USD) je druhým nejdůležitějším reprezentantem ve světovém měnovém systému
• - v součastné době je oficiálním platidlem v 15-ti z 27-ti států Evropské unie a v dalších 6-ti zemích mimo unii
• - krom toho existuje 5 dalších zemí a 2 měnové prostory s pevným přepočítacím kurzem k Euru
• - Euro bylo 1. ledna 2002 zavedeno jako jednotná měna v tehdejších 12-ti zemích EU (Belgii, Finsku, Francii, Irsku, Itálii, Lucembursku, Německu, Nizozemsku , Portugalsku, Rakousku, Řecku, Španělsku)
• - skupina těchto zemí k nímž od 1. ledna 2007 přibylo i Slovinsko a 1. ledna 2008 Malta s Kyprem, je označována jako eurozóna
• - mimo tuto eurozónu zůstávají ve starých členských zemích jako je Velká Británie a Dánsko, které si ponechávají zatím vlastní národní měny

Pro zavedení Eura v ČR je důležité aby:

• schodek veřejných financí v zemi nepřesáhl 3% hrubého domácího produktu (HDP),
• celkový veřejný dluh nepřekročil 60% HDP,
• dále, aby si ČR udržela cenovou stabilitu a průměrnou inflaci, která po dobu 1 roku
• nesmí přesáhnout více než 1,5% míru tří členských zemí s nejnižší inflací
• dlouhodobé úrokové sazby v ČR nesmí přesáhnout o více než 2% sazby tří zemí s nejnižší inflací,
• poslední 2 roky ČR dodržovala stanovené rozpětí pohybu své měny v mechanismu směnných kurzů

Vstupem do EU se ČR dále zavázala ke splnění následujících podmínek:

• žádná smlouva nesmí být jednostranně vypovězena nebo změněna z důvodu zavedení Eura (princip tzv. právní komunity),
• země bude stahovat národní měnu (koruny) postupně až po určité období-max. po dobu dvou měsících – bude možné platit korunou i eurem (podmínka duálního oběhu)
• v ČR bude platit přepočítací koeficient, který bude neměnný a závazný pro používání k přepočtům cen zboží a služeb,
• zavedení Eura nesmí podle podmínek EU poškodit spotřebitele,
• nesmí vést ani k inflaci a to ani subjektivně pociťované , k tomu by měl sloužit dlouhodobý monitoring cen a období, po které bude povinné označování cen v korunách a eurech,
• náklady vydané na přechod na Euro by se měly držet na minimu

Bankovky, mince, a symbolika

• - grafický symbol Eura připomíná symbol “E” s tím, že namísto střední kratší čáry jsou 2 horizontální čáry, jež prolínají zbývající “tělo” písmene
• - samotný symbol je inspirován řeckým písmenem ,,epsilon´´ s odkazem na Řecko(kolébka evropské civilizace) a na první písmeno slova “Evropa”
• - dvě rovnoběžné střední čáry mají představit stabilitu nové měny
• - bankovky jsou pro všechny země stejné
• - euromince mají stejný rozměr, tvar i hmotnost i jednu stejnou stranu(tzv. evropskou), druhá strana(národní)je v různých zemích různá
• - bankovky jednotné měny jsou vydány v hodnotách – 5, 10, 20, 50, 100, 200 a 500 eur
• - na rubu a líci bankovek je uvedena hodnota v arabských číslicích
• - název měna Euro je v latinské a řecké abecedě
• - zobrazení okna a brány symbolizuje Evropského ducha otevřenosti a spolupráce
• - dynamiku a harmonii na každé bankovce představuje symbol Evropské unie – 12 hvězd v kruhu

Ekonomické svobody v rámci unie

Jednotný vnitřní trh EU je charakterizován čtyřmi základními svobodami, kterými jsou: 

• volný pohyb zboží
• volný pohyb služeb
• volný pohyb kapitálu
• volný pohyb osob

Volný pohyb zboží

• Volný pohyb zboží znamená, že zboží vyrobené nebo uvedené na trh v kterémkoliv členském státě EU se uvádí na trhy dalších členských států bez celních či jiných množstevních omezení, což znamená, že se může na trzích dalších členských zemí volně pohybovat
• Technické, hygienické a bezpečnostní požadavky na výrobky jsou v nutných případech sjednocovány, pro ostatní platí zásada vzájemného uznávání národních standardů
• Postupně byly odstraněny celní, technické a fyzické bariéry volnému pohybu zboží

Volný pohyb služeb

• Svoboda poskytování služeb spočívá v právu firem i živnostníků poskytovat služby přes hranice domovského státu, aniž by přesídlili do země zákazníka
• Stát zákazníka nesmí poskytovateli služby klást překážky, které by ho znevýhodnily proti domácí konkurenci
• Široká kategorie služeb zahrnuje průmyslové, obchodní, řemeslné, “nehmotné” činnosti ,vykonávané za úplatu
• Tito poskytovatelé služeb v zásadě podléhají právu země registrace sídla firmy, i když obsluhují klienty v jiných zemích EU

Volný pohyb kapitálu

• Firmy i občané EU mohou z podnikatelských nebo osobních důvodů investovat, převádět peníze, nebo spořit kdekoli v EU
• V 90. letech byly odstraněny překážky pro pohyb kapitálu a jednotná měna umožnila snadné srovnání výnosů z jeho umístění
• Pojem “volný pohyb kapitálu” zahrnuje pohyb věcného kapitálu (právo k nemovitostem, podnikatelské účasti) a peněžního kapitálu (cenné papíry, úvěry).

Volný pohyb osob

• Právo osob cestovat, pracovat nebo usadit se kdekoli v EU má pro členské státy velký politický i hospodářský význam
• Z hlediska občanů EU jde o nejvýraznější svobodu, kterou jim integrace přinesla
• Každý občan členského státu EU je zároveň občanem Unie
• Občané EU mohou volně studovat, podnikat, pracovat, hledat zaměstnání nebo pobývat na penzi v libovolné členské zemi
• Nesmějí však ohrozit bezpečnost této země svým pobytem, být přítěží pro její sociální systém a jsou jim uzavřena některá strategická zaměstnání (policie, armáda, diplomacie) i politická kariéra (vyjma voleb do místních orgánů a Evropského parlamentu)
• Avšak  diskriminace podle země původu je zakázána jak v přijímání do zaměstnání, tak v platových a kariérních podmínkách
• Omezení svobody podnikání jsou pro příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého zakázána
• Stejně tak jsou zakázána omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností jednoho členského státu na území státu druhého

Výhody a nevýhody členství v EU

Výhody:

• Volný pohyb osob
• Volný pohyb zboží
• Volný pohyb služeb
• Volný pohyb kapitálu
• Možnost pracovat za výhodnějších podmínek v zahraničí
• Lepší  vymahatelnost práva.
• Vyšší  bezpečnost občanů.
• Větší  trh pro drobné podnikatele
• Vyšší kvalita zboží i služeb (vlivem větší konkurence)
• Šance pro další ekonomickou prosperitu.
• Více dotací, zejména pro zemědělství.
• Společná měna (euro)
• Urychlené zlepšování stavu životního prostředí

Nevýhody:

• Nárůst cen potravin, snížení životní úrovně určitých rizikových skupin(důchodci, nezaměstnaní)
• Přílišná regulace, zkomplikování administrativy, byrokracie
• Zdražení služeb
• Snížení dostupnosti bydlení, nárůst cen nemovitostí
• Odchod odborníků ze země, migrace obecně
• Větší konkurence (V konkurenčním prostředí jednotného trhu nemusí obstát všechny firmy. Konkurence je však jednoznačně pozitivní pro spotřebitele, tlačí dolů ceny a zvyšuje kvalitu.)
• Ztráta státní suverenity
• Ztráta vlastní zahraniční politiky

Po některých z vás se před maturitou bude chtít vypracování literárních rozborů, které nejspíše budou i povinnou součástí státních maturit. Je tedy dobré vědět, jak takový rozbor vypadá nebo lépe, co všechno se v něm může objevit.

Rozbor totiž určitě není o vypsání obsahu, tedy toho co se v knize stalo. (Jak to ale u některých skončí…)

Dělí se na jazykový, tematický a kompoziční plán a v každém z nich si toho užijete dost a dost :-).

Pokud tedy chcete začít rozbory psát nebo mít alespoň představu jak vlastně vypadají, projděte si rozbory tady na webu (za které ovšem neručím, literatura mne nikdy nebrala) a následně nakoukněte na začátek učebnice Literatura v kostce pro střední školy od Marie Sochrové (vydavatelství FRAGMENT), kde najdete přehledný výčet všech věcí, které by se v jednotlivých plánech daného rozboru měli objevit.

Uvidíte, že vše bude hned jasnější a že i ty rozbory se nějak zpracovat dají.

Karel Hynek Mácha: Máj

Rozbor

Jazykový plán

Útvary jazyka: Spisovná čeština. Jazyk archaický, knižní, básnický.

Zvukové prostředky: Eufonie (libozvučnost), onomatopoje (zkuvomalba, „řinčí řetězů hřmot“), zvukosled (např.: „Hrdličin zval ku lásce hlas“), rytmus (vzestupný jamb) a rým (obkročný).

Stylové rozvrstvení slovní zásoby: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená.

Textové prostředky: Styl vyprávěcí a popisný. Dialogy, monology, řeč postav přímá.

Pojmenování:

• Přímá: Epiteton (básnický přívlastek) – konstans („zelené jezero“, „bělavé páry“) i ornans („růžový večer“), přirovnání („co slzy lásky“), antiteze (otec a syn).
• Nepřímá: Metafora, personifikace („Jezero hladké v křovích stinných…“), metonymie, oxymorón („mrtvé milenky cit“).

Figury: Apostrofa, řečnické otázky, časté opakování slov máj, láska, den a noc.

Tematický plán

Námět: Příběh milenců Viléma a Jarmily. Oba musí tragicky zemřít. Vinu přitom nese společnost.

• (Mácha se inspiroval zážitky a pocity, které získal během pobytu u svého dlouholetého přítele Eduarda Hindla v Doksech u dnešního Máchova jezera. Mácha při návštěvě hradu Bezděz zjistil, že v tomto kraji byl nedávno popraven mladík Schiffner, jenž zabil svého vlastního otce, protože mu bránil v lásce. Vedle toho se do básně promítlo i romantické prostředí zdejší krajiny.)

Téma: Hlavním tématem je životní úděl milenců Viléma a Jarmily. Vilém zabíjí svůdce Jarmily, což byl jeho vlastní otec (Vilém byl v dětství z domova vyhnán a proto si svého otce nepamatoval). Za to je zatčen a chystá se jeho poprava. Když se o zatčení dozví Jarmila spáchá sebevraždu skokem do jezera. Vilém je poté popraven na popravišti. Vinu nedává sobě, nýbrž otci a společnosti. Vedlejším tématem je v závěrečné části téma poutníka, se kterým se autor ztotožňuje.

Epizody: Vyskytují se, doplnění dějě, návaznost na děj. Jedná se o dvě mezihry, první pojednává o přípravách na popravišti (formou rozhovoru), druhá o nářku Vilémových druhů, kteří stratili svého vůdce.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy:

• Vilém – loupežník, omylem zabíjí svého otce, viní společnost, cítí se být nevinný. Ve vězení myslí na Jarmilu a vzpomíná na své mládí. Dochází k závěru, že po smrti ho již nic nečeká.
• Jarmila – milenka Viléma, páchá kvůli lásce sebevraždu.
• Poutník – objevuje se ke konci básně (v posledním zpěvu), ztotožnění autora, srovnává svůj osud s osudem Viléma. Mluví o sobě, o svém mládí a poznává, že mládí je již ztracené. V samotném závěru zvolání: „ Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!“

Prostředí: Skutečné, místně určité a je zachyceno podrobně (jedná se o krajinu u Doks, pod Bezdězem). Bez bližšího časového vymezení.

Pojetí díla: tragika.

Kompoziční plán

Jedná se o lyricko-epickou báseň.

Kompoziční postupy: Chronologický postup, také retrospektivní (ve vzpomínkových pasážích). Využití kotrastu jak v tématické (čas přírody a lidského bytí), tak jazykové rovině („na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“). Gradace se nekoná, děj je potlačen. Paralela poutníka a Viléma.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem. Paralelní vztah vzpomínkových pasáží.

Forma: Na začátku věnování (to aby byla báseň dostatečně česká).

4 zpěvy, 2 mezihry:

• I. zpěv: Obraz Májové přírody, sebevražda Jarmily skokem do jezera. Motiv lásky a nevěry.
• II. zpěv: Vilém ve vězení, úvahy o vině. Kontrast v čase – věčnost přírody a omezenost jeho zbývajícího času do popravy. Pocit křivdy a vzdoru.
• I. intermezzo: Půlnoční popraviště v přípravě na popravu Viléma.
• III. zpěv: Vrchol, poprava Viléma. Vilémovo vyznání lásky k přírodě a rodné zemi. Obžaloba společnosti.
• II. intermezzo: Nářek Vilémových druhů.
• IV. zpěv (epilog): Po čase přichází poutník, autor se ztotožňuje, zamyšlení nad tragikou lidského osudu. Závěr tragický.

Karel Jaromír Erben: Kytice z českých bájí a pověstí

Rozbor

Jazykový plán

Útvary jazyka: Použití tehdejší češtiny, dnes již archaická a knižní.

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Eufonie v rýmu, onomatopoie pro vyvolání pocitu zvuku (vodník), epitetony (především konstans), zvukomalba, přirovnávání, metafory, personifikace.

Balady mají pravidelný rým.

Tematický plán

Námět: Z lidových pověstí.

Téma jednotlivých balad:

• Kytice – Spíše lyricky orientovaná, neurčitá, vypráví příběh matky, která zemře a nechá na světě samotné děti, láska jí však i v záhrobí donutí se o ně postarat a proto je potěší kvítkem, které je nazván mateřídouškou; báseň je očividně ukázáním na krásu jazyka a vlasti a to jak už hrou s tvorbou slov (mateřídouška), tak alegorií, která přirovnává vlast k matce.
• Poklad – Epická balada těžící z křesťanských pověstí; žena jde na Velký pátek lesem a spatří skálu plnou zlata, všechen ten třpyt ji omámí mysl a protože už neunese dítě, nechá ho tam a vezme místo něj zlato – v podstatě jej prodá za pár zlatých; skrytý význam upozorňující, jak může mamon zaslepovat a jak při něm můžeme zapomenout na to, co je opravdu důležité a že když si později uvědomíme pravé hodnoty, může už být pozdě.
• Holoubek – Holoubek symbolizuje svědomí, které ženu, jež zabila svého muže, dožene až k sebevraždě.
• Dceřina kletba – Dcera spáchala zločin, ale jako vinná z toho vychází i její matka, protože ji nedostatečně vychovala.

Motivy: Vztahy mezi lidmi, vztah matky a dítěte (především matky a dcery), vina a trest, boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly, osudovost, nevyhnutelný a neúměrně vysoký trest.

Postavy: Pro Erbena typické ženské postavy, podstatný je vztah matky a dcery. Žena je matkou i dcerou, motiv mateřské lásky. Osud přijímají smířlivě.

Prostředí: Neskutečné, místně neurčité, vychází z lidových pověstí. Stručný popis (verš).

Kompoziční plán

Jedná se o sbírku 13 balad. Lyricko-epické balady z lidových pověstí, ve kterých je každý prohřešek potrestán.

Celá sbírka je uspořádá systémem, kde vždy první a poslední (druhá a předposlední atd.) balada mají stejný námět (jsou zrcadlovým odrazem). Např.:

• Kytice – Věštkyně: motiv národního smutku a naděje, národně buditelské poselství.
• Poklad – Dceřina kletba: motiv mateřské viny.
• Svatební košile – Vrba : vztah mrtvých k živým.

Vnitřní výstavba jednotlivých balad:

• Expozice – Úvod do děje, víceméně statický.
• Kolize a krize – Objevuje se konflikt, často náhodný.
• Závěr – Většinou tragický, někdy s mravním ponaučením.

Walter Scott: Ivanhoe

Rozbor českého překladu

(Přeložil Jaroslav Kraus.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Knížní a archaická čeština ve vypravování. Přímá řeč u rytířů je zde zčásti zidealizovaná do spisovné a knižní podoby, u nižších vrstev je potom realističtější a obyčejnější. V přímé řeči francouzské a saské výrazy, pro vykreslení atmosféry a napětí mezi saskou tvrdou přímostí a vnucovanými francouzskými manýry.

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný a charakterizační. Dialogy. Řeč postav je přímá.

Tematický plán

Námět: Z minulosti, příběh se odehrává v době anglického krále Richarda Lví Srdce a době a prostředí rytířských klání.

Téma: Nemá hlavní téma, jedná se o pospojování více dějových linií:

• První dějovou linií je příchod Ivanhoa a krále Richarda zpět do vlasti a jejich účast na rytířském turnaji, což je spojeno i s důkladným popisem pravidel rytířských turnajů.
• Druhou je příběh Rebeky, jejího otce a jejich domu.
• Třetí dejovou linkou je potom situace, kdy má být Rebeka upálena jako čarodějnice a kdy v Bois-Guilbertovi svádí vnitřní válku láska s rytířskou ctí a kariérou.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy: Charakteristika postav přímo (konstatováním) i nepřímo (samotným jednáním).

• Ivanhoe – Není hlavní postavou, ve větší míře se objevuje jen na začátku a na konci, příliš jednobarevný, jeho charakter není nijak zvlášť rozvinut.
• Sas Cedrik – Zastánce starých, dobrých časů, tvrdý, zásadový a nesmlouvavý muž řídící se ještě před rytířskými severskými zásadami cti.
• Brian de Bois-Guilbert – zajímavá postava, křižák a válečný veterán, s divokým srdcem plným tužeb a neklidu, který jako pravý hrdina romantického románu cítí lásku, která nemůže být opětována a to hlavně z důvodů společenských norem
• Rebeka – Židovka a přírodní léčitelka, přestože cítí, jak jsou na tom židé špatně, sama s tím nechce nic dělat a také přijímá tyto dogmata za své – odmítá Bois-Guilberta kvůli jeho křesťanské víře.
• Rowena – Urozená žena, pravá katolička a Ivanhoeova manželka, povahově podobná svému muži.
• Richard Lví Srdce – Anglický král, pravý romantický válečník, divoký, svobodný a nespoutaný panovník.

Prostředí: Skutečné, místně určité. Jihoanglická chladná vřesoviště, temné lesy nebo bytelné hrady.

Kompoziční plán

Jedná se o historický román.

Kompoziční postupy: Chronologický postup v celém vyprávění.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Představení postav a kraje.
• Kolize – Přichází při střetu křesťanství s rozumem, při střetu Sasů s Francouzi.
• Krize – Bezradnost Bois-Guilberta, odsouzení Rebeky k upálení. (Děj však není jako celek ani retardován, ani gradován, k obojímu dochází jen lokálně.)
• Závěr – Šťastný pro Ivanhoa a Rowenu, rezignací pro Rebeku, která ač milovala Ivanhoa, musela odcestovat ze země.