Od písemné k ústní maturitě

Základní literární pojmy, nejstarší literární památky, antická kultura 

SLOVESNOST = neboli slovesné umění je souhrn umělecké tvorby vyjadřované slovem (psané i mluvené), je jedním z mnoha druhů umění (hudební, výtvarné, filmové atd.

LITERATURA

součástí slovestnosti

literra = slovo

označení pro všechny písmem zaznamenávané jazykové projevy

dělí se na : věcnou (zaměřena na poznání a sdělení) – odborná, vědecká, populárně naučná literatura

        uměleckou, krásnou (zaměřena na estetický účinek) – vše ostatní – poezie, próza

              - do krásné l. patří tzv. lidová slovesnost (folklór)

další dělení:

I.)     podle jazyka – národní literatury (česká, řecká, anglická)

II.)   podle určité oblasti: - angloamerická

 - karibská

                                  - středního východu

                           - orientální atd.

III.) podle epochy: - středověká

- romantická

 

FOLKLÓR

forma slovesnosti – vznikala mezi venkovskými a později i městskými obyvateli

šířila se ústní podáním a její typický rys je, že se šířila anonymně

prvopočátky nalézáme již v pravěku – prostřednictvím rituálu, obřadů si lidé snažili naklonit božstva (vysvětlení přír. jevů)  rozhodujícím u těchto obřadů bylo slovo

ve formě zaříkávadel, postupně i pranostik, přísloví, říkadel

ÚLS byla (je) předávána z generace na generaci – upravována ,měnila se 

velký význam v dobách kdy znalost písma byla určena jen pro určitý okruh vzdělanců

 

MÝTUS

• soustava názorů člověka na postavení člověka ve světě, vesmíru
• soustava představ člověka o vzniku světa a o přírodních jevech
• má iracionální (nerozumový, fantastický) základ

MYTOLOGIE

• souhrn mýtů určitého národa
• židovská mytologie má klíčový význam pro evropskou kulturu ale i řecká

FUNKCE LITERATURY

úkoly, které literatura plní

a) poznávací 

- prostřednictvím literatury získáváme nové informace, poznáváme svět

b) výchovná

- schopnost l. působit na čtenáře, ovlivňovat jeho chování, jednání, názory, usměrňovat ho

c) zábavná

- schopnost l. člověka bavit, ukrátit mu čas, možnost uvolnění

d) estetická

estetika = nauka o krásnu

- schopnost vyvolat estetický účinek, působit na lidské city, emoce, duši

- estetická fce l. je to co z literatury dělá umění

LITERÁRNÍ DRUHY

I.) lyrika - poezie

II.) epika – próza

III.) drama – dramatické umění

POEZIE

• z řeckého poiésis = tvorba 
• poezie = básnictví
• část l., která je psána veršem používá zvukových i grafických prostředků (rým, zvukomalba, psaní ve verších)

PRÓZA

• l. díla, která nejsou psána ani ve verších ani v dramatické podobě
• v současnosti nejrozšířenější l. druh
• řeč postupující přímo
• psána v řádcích a odstavcích, nikoli ve verších

DRAMA

• z řečtiny = čin, jednání
• l. druh, který se vyznačuje tím, že má děj uskutečňující se formou dialogu mezi postavami (popř. monologu)
• jádro děje tvoří dramatický konflikt

LYRIKA

• nemá děj, vyjadřuje pocity, názory, dojmy mluvčího
• dle tématu může být: milostná, přírodní, společenská, meditativní
• bývá také používána jak v próza, tak v poezii

EPIKA

• z řeckého slova epikos = výpravný, dějový
• vypráví příběh, má děj
• používá se jak v próze, tak v poezii
• stejně jako lyrika bývá používána jak v próze, tak v poezii

LYRICKO-EPICKÝ LITERÁRNÍ DRUH

• kombinuje lyriku s epikou (Máj)

LITERÁRNÍ ŽÁNRY

• dílčí literární forma, která má určité charakteristické, obsahové a formální vlastnosti
• v rámci každého literárního druhu rozlišujeme množství literárních žánrů
• próza – román, povídka, pověst, vtip, pohádka, novela, fejeton, bajka
• drama – tragédie, komedie, činohra

dělí se:

I.) dle rozsahu: povídka, román – kratší, rozsáhlejší, jednoaktovka; celovečerní hra

II.) dle tématu: - romány historické

                     - sci-fi

                     - dobrodužné romány

                    - životopisné romány

III.) dle kompozice: v poezii – lyrické - píseň

                                      - lyricko-epické – balada, romance

                                      - epické - epos

                          v dramatu – komedie, tragédie

                          v próze – román v dopisech, román v deníku, comics

• existuje velmi mnoho žánrů, nejsou nijak přehledně tříděny
• mnoho děl se do literárních žánrů nevejde (beze zbytku)

STAROVĚKÉ MIMOEVROPSKÉ PÍSEMNICTVÍ

• 4. tisíciletí BC – 1. tisíciletí BC
• vznik písma = 4. – 3. tisíciletí BC
• klínové písmo (staří Sumerové) – předcházelo mu ještě obrázkové písmo
• starofoinické písmo
• ještě před antickou kulturou vznikly v povodí velkých asijských řek vyspělé civilizace
• tvořili nejstarší literární památky (nejznámější z nich – dodnes svou platnost) – Eufrat, Tigris, Indus, Ganga, Brahmaputra
• v povodí velkých čínských řek nebo Nilu vznikaly vyspělé civilizace 

1.) SUMERSKÉ (MEZOPOTAMSKÉ) PÍSEMNICTVÍ

• vytvořili jednu z nejvýznamnějších kultur Starověku
• asi 3000 BC vynález klínového písma

Epos o Gilgamešovi (asi 2000 BC)

- jedna z nejstarších a nejvýznamnějších literárních památek 

- hl. hrdinou Gilgameš (polomýtický) sumerský vládce hledající se svým přítelem na dlouhé pouti nesmrtelnost – fantastické dobrodružství

- tragický úděl – postupné uvědomování si faktu, že člověka dělá člověkem právě nesmrtelnost

- některé epizody byly převzaty hebrejským písemnictvím (v bibli) – O potopě 

- „Nad mými skutky nevládne smrt“

Babylón = Írák

EPOS

• dlouhá výpravná epická básnická skladba 
• vypráví příběh nějakého hrdiny, vladaře, bojovníka

2.) EGYPTSKÉ PÍSEMNICTVÍ

• historie Egypta asi 4. tisíciletí BC
• Egypťané vytvořili jednu z nejvyspělejších starověkých kultur
• staroegyptské písmo = hieroglyfy
• velmi bohaté vyspělé písemnictví
• literatura jak naučná, tak zábavná
• vyspělá literatura náboženská – za úkol odporovat, ale i upevňovat moc státu (panovníka)
• mezi nejznámější staroegyptské l. památky patří milostná poezie
• Achnatonův hymnus na slunce
• obrázkové písmo

HYMNUS

• literární žánr
• oslavná báseň – vyjadřuje pocity obdivu, úcty, nenahraditelnosti

3.) INDICKÉ PÍSEMNICTVÍ

• spjato s náboženstvím a velmi svéráznou inspirující filosofií
• védy = posvátné knihy – součástí hymny, chvalozpěvy
• védský jazyk
• později vzniká nejdůležitější l. jazyk starověkých Indů = sanskrt (5. st. BC)
• epos je jednou z nejčastějších, nejrozšířenějších forem lit. Žánrů
• Rámájana – staroindický epos
• Mahabháráta – staroindický epos
• - doklad historie země

4.) ČÍNSKÉ PÍSEMNICTVÍ

• již od počátku věků velmi specifická, vyspělá kultura
• v izolaci od ostatního světa (úmyslně)
• silně ovlivněno filosofií
• budhismus = filosoficko-náboženský systém (Indie)
• taoismus a konfucianismus (Čína)

Kniha písní

- antologie = sborník textů od různých autorů

- autorem filosof Konfucius (není dokázáno)

- Čína používala znakové písmo

5.) PERSKÉ PÍSEMNICTVÍ

• velmi vyspělá kultura a literatura
• nejstarší texty náboženského charakteru (7. st. BC)

 Avesta

- sborník nejrůznějších druhů literatury (věcná i umělecká) - antologie

- umělecká – mýty, modlitby, básně (lyr.)

- věcná – právnické spisy

- básník, myslitel – Zarathušstra – údajně autorem básnických textů v Avestě

 německý filosof – Friedrich Niece – texty o Zarathušstrovi

6.) HEBREJSKÉ PÍSEMNICTVÍ

Starý zákon (bez Nového z.)

- jeden z nejstarších literárních textů v dějinách lidstva

- soubor hebrejských náboženských textů – základem židovského náboženství = judaismus

- vznikal v průběhu jednoho tisíciletí 

- obsahuje 24 knih – rozdělený do 3 oddílů

I.) nejstarší

obsahuje tzv. 5 knih Mojžíšových

  řecky Pentateuch, hebrejsky Tóra = zákon, učení

 1. kniha – Genesis = stvoření, původ

  nejstarší mýty o úsvitu lidstva (O stvoření světa, O prvních lidech)

tento 1. oddíl obsahuje nejstarší dějiny Židů

postava hebrejského boha Hospodina – velmi přísný, trestající, nemilosrdný

 monoteismus – vyznává 1 boha (judaismus není křesťanství)

    polyteismus - vícebožství

II.) Knihy proroků

 složeny z více knih vyprávějících především dějiny Izraele, boje Židů s nepřáteli atd.

Knihy soudců, Knihy královské 

- dějiny Židů za vlády prvních židovských králů – David, Šalomoun

- skutky a výroky proroků – předpověď příchodu Mesiáše

III.) tzv. Svaté spisy 

okolo roku 0

je výrazně lyrický – krásné lyrické písně, žalmy

Píseň písní

- jedna z nejkrásnějších milostných básní na světě

 Kniha přísloví, Kniha kazatel

 Kniha proroctví Daniel

- lyrický text apokalyptického (neblahého, zkázonosného zjevení, proroctví) charakteru

NOVÝ ZÁKON

základní knihou, základním textem křesťanského náboženství

vznikl až v průběhu 1. a 2. st. AD

jednotlivé části různě staré

připojen ke Starému zákonu ⇒ písmo svaté

napsán v řečtině

obsahuje 27 knih – první 4 = evangelia (radostná zvěst, zpráva)

 příběh o narození, životě, skutcích, ukřižování a z mrtvých vstání Ježíše Krista

- vyprávěno 4 Ježíšovo žáky – Marek, Matouš, Lukáš a Jan

- aždý jiný pohled 

další část skutky apoštolů (12)

epištoly = dopisy, listy apoštolů věřícím

Zjevení sv. Jana = apokalyptický spis

- příjezd apokal. jezdců – za úkol zničit zemi1. překlad 4. st. AD – bible kompletní – latina  vulgáta – sv. Jeroným

apokryfy = texty bibl. rázu – nejsou součástí bible -církev je nekanonizovala (neuzákonila)

- pověsti o sv. Grálu

ANTICKÁ LITERATURA

• 8. st. BC – 5. st. AD
• antika = kultura Starověkého Řecka a Říma
• řecká kultura je původní římská na ni navazuje, čerpá z ní, rozvíjí ji
• antika se stala základem evropské kultury a vzdělání
• Řekové vnesli do kultury rozlišení krásy a ošklivosti, vytvořili řadu nových lit. Žánrů
• řecké umění bylo rozšíření díky římskému
• Římská říše byla expanzivní - rozšiřování po celé Evropě
• základem estetických ideálů antiky je snaha o harmonii, snaha vyvážit krásu vnější a vnitřní – skloubit dokonalost
• řecká kultura mohla vzniknout díky výhodné zeměpisné poloze Starověkého Řecka
• Řecko stálo na průsečíku 3 kontinentů - rozdílné kultury, kontakt s nimi, přetváření a vytvoření zcela původní kultury

ŘECKÁ ANTICKÁ LITERATURA

• 8 st. BC – 1. st. BC
• periodizace:

I.) archaické období

6. st. BC

nejstarší období ř. literatury

z nejstarší ULS – postupný vznik lyriky a epiky

epika - Ilias (8. st. BC)

- líčí poslední desetiletí boje proti Tróje (Ilion)

Odyssea

- epos volně rozvíjející Iliadu a vyprávějící o mnohaletém putování účastníka Troj. Války – ithackého krále domů

- nejvýznamnější lit. památky – za autora považován Homér (legendární pěvec)

- odraz řecké mytologie – vyprávění skutečných událostí

- několik 1000 veršů

- přednašeči těchto básní (eposů) - rapsódi

lyrická poezie -více druhů

- typická monodická – přednášena jedním pěvcem, básníkem:

SAPFO

- básnířka – vlastní dívčí škola – ostrov Lesbos

- poezie milostná, opěvující krásu ženského těla a bohy (Afrodita) 

 Modlitba k Afroditě (okolo 600 BC)

ANAKREON

- básník

- poezie zaměřená na idylu, krásu řecké krajiny, víno, bůh Dionýsos

- stal se velmi oblíbeným – především v 18. st. ve Francii – anakreonská poezie

lyrika sborová:

PINDAROS

- řecký básník

- především ódy

EZOP (Aisópos)

- především veršované bajky = alegorický příběh vyprávějící děj, kde vystupují zvířata, věci, mající lidské vlastnosti morální ponaučení

Husy a jeřáby

    Závistivý pes

II.) attické období

6. st. – 4. st. BC

vrcholné období rozkvětu dramatu a prózy

dithyramby = písně zpívané zpěváky převlečenými do kozí kůže – předváděli bohy

2 základní dramatické druhy: tragédie = řec. slovo – zpěvy kozlů 

- typ dramatu mající vážný děj, tragický konec

                                             komedie

- humorný, veselý obsah, satirického charakteru, vznikla z veselých písní

drama bylo podporováno Řeckým státem ⇒ náboženský význam – upevňovalo víru

amfiteátry = prostor s kruhovým hledištěm, divadlo pod širým nebem

starořecké drama muselo dodržovat mnoho pravidel, zásad (dodnes)

divadlo dlouhou dobu hráli pouze muži

tzv. zásada tří jednot – místa, času a děje 

smělo se konat pouze na 1 místě, max. 24 h a mít 1 příběh (jedna dějová linie)

kompozice: 

expozice

- úvod do děje, seznámení s postavami, místem, dobou

kolize

- dochází ke konfliktům postav, vzniká zápletka

krize

- zápletka vrcholí, jednotlivé postavy musí řešit problém, konflikt

peripetie

- náhlý obrat v ději, konflikt postupně vystupňován do krize a přechází, blíží se konec – rozuzlení, rozřešení, rozdělení

katastrofa

- závěr dramatu, přináší následky, důsledky, ukončení příběhu 

respektováno dodnes

AISCHYLOS

považován za nejstaršího dramatika

čerpal především z mytologie či z příběhů z Trojské války

typ. Rysy – jedinec se střetává s vyšší mocí , proviní se  proti jejich pravidlům, morálceosudovost = fatalismus ⇒ každý má svůj osud, nemůže ho ovlivnit ⇒ snaha změnit osud ⇒ provinění – trest

 Peršané

     Spoutaný Prométheus

     Oresteia

- Orestés – syn Agamenmoná, Agamenmón – bojovník v Trojské válce, Klytaimnéstra – matka, manželka

- plán vraždy Agamenmoná , Orestes pomstí jeho smrt

- souboj mezi spravedlivou vraždou své matky + milence a láskou k ní

SOFOKLES

„filosof na scéně“ ⇒ přemýšlivý autor – povaha, vnitřní vlastnosti

hrdinové překračují fatalismus – snaží se změnit osud – střet jedince s vyšším orgánem, mocí

Trojská válka

Král Oidipus (oteklá noha)

- dodnes svou platnost

- Oidipus –trestán za viny jichž se dopustil nevědomky

Antigona

- hl. hrdinkou jedna z dcer Oidipa – pohřbí 

EURIPIDÉS 

• velký modernista
• rozklad, krize řecké demokracie – tragédie – všímání si rozkladu řecké demokracie – otroci, kritika ř. států
• autor Deus ex machina = duch ve stroji - postavy v neřešitelném konfliktu – nadpřirozený zásah boha do děje

Médea

- nadpřirozené schopnosti – msta Iásonovi za to, že ji opustil – vražda – on, děti

Orestés

- donucen k vraždě své matky bohy

Élektra

- Oresteiova sestra

ARISTOFANES

• nejoblíbenější řecký autor komedií
• především satirikem – zesměšňování chyb – hloupost, chamtivost…
• satirikem bez hranic – i své kolegy

Žáby

- nadutost – v podsvětí se setká Euridipes s Aischlem – lepší zpět na zem

oblíben zvláště mezi chudým obyvatelstvem

PRÓZA

a) historická

Hérodotost = otec historie (řecko-perské války)

Thúkydidés = otec vědecké historie – pečlivý výběr zdrojů (spíše současnost Řecka)

b) filosofická

zlatý věk řecké filosofie

Sokratés – žádné dochované spisy

PLATÓN

žák Sokrata – o něm

filosofický dialog = smyšlený rozhovor mezi učitelem a žákem – argumentace pro správnost a vyvracení falešných soudů

idealistický filosof – základem světa myšlenka ne hmota

 Ústava 

- názor na uspořádání společenosti

Faidros

- o kráse

ARISTOTELES

všestranný filosof, autor – 1 z největších učenců Starověku – shrnul vědění o této době

 Poetika (zásada 3 jednot, umělecká tvorba)

 Rétorika

- řečnické umění (soudní, politické, oslavné – největším řečníkem Démosthenés – 4 projevy proti mak. Králi Filipu II. – filiipika – útočné)

- Alexandr Veliký žákem

III.) helénistické období

4. st. – 1. st. BC

doba úpadku řecké literatury – ztrácí svou originalitu – rozmělněna kulturami z dobytých zemí

kosmopolitismus = světoobčanství, vyjadřuje snahu sblížit se se světem, neuzavírání se do své ulity

rozvoj exaktních věd – matematika, biologie, fyzika, chemie

Eukleidés, Archimédes

Zájem l. o soukromí člověka 

Oblíbená tzv. nová komedie

Menandros - komedie

Theokritos – pokračovatel Anakreona - poezie

ŘÍMSKÁ ANTICKÁ LITERATURA

• 3. st. BC  – 5. st. AD
• není původní, navazuje na řeckou a rozvíjí ji
• používá témata, žánry, náměty, postupy řecké literatury
• zpočátku přímo napodobuje ř. l.
• expanzivní charakter římské politiky
• římská l. používá latinu – univerzální jazyk (středověk)

periodizace

I.) Staré období

3. st. – 2 st. BC

překlady z řečtiny a napodobování

díla jak epická tak lyrická

dramata – římská komedie – prvky řecké + prvky římské

TITUS PLAUTUS

Vychloubačný voják velmi oblíbený

náměty z každodenního života, postavy městské chudiny, otroci 

dokázal vystihnout povahu postav (navázal Moliér)

II.) klasické období

1. st. BC - 0

vrcholný rozkvět římské literatury – návaznost na helénismus

počátky Římského císařství – zdravý politický život

PRÓZA

historická

Titus Livius

uměleckou formou zpracoval dějiny Říma až po jeho současnost  - beletrie

CAESAR

 Zápisky o válce Galské

- vyprávění o jeho zážitcích z této války

strohost, věcnost jazyka

RÉTORIKA

rozvoj řečnictví – mnohé psanou podobu

CICERO

významný ideolog

vyjadřoval názory na  politiku, zájmy státu

použitá latina – vybroušená, vytříbená, bohatá = ciceronská latina = vrcholná podoba latiny (středověk)

POEZIE

Catullus

ústředním motivem básní jedna jediná dívka – Lesbie = milostná

básník vnitřních rozporů

 Odi et amo (nenávidím a miluji)

milostná i  přírodní lyrika

PUBLIUS VERGILIUS MARO

největší antický básník (i středověk)

v době císaře Augusta = finanční podpora básníku schopných oslavovat římské ctnosti, statečnost, vlastenectví….

 Zpěvy pastýřské (Bukolika)

    Zpěvy rolnické (Georgika)

- život na venkově, lidská práva – venkovská idyla

 Aeneis 

- epos na oslavu Augustova rodu

- trojský hrdina Aeneas po dobytí Troje a po dlouhém bloudění přistál v Itálii – založí římské panství

PUBLIUS OVIDIUS NASO

největší autor milostné poezie

ve vyhnanství – velmi otevřené básně

současník Vergilia

věnoval se lásce jako pozemskému citu – rozverný styl, mnoho podob lásky

 Žalozpěvy (Tristia, elegie)

- vzpomínka na rodinu, přátele, otce – napsáno teskně

 Proměny (Metamofoses)

- 250 řeckých a římských bájí a mýtů s motivem proměny (nymfa Niobé se změní v plačící kámen)

III.) Období postklasické

1. st. BC – 476 AD

odraz morálního úpadku říše – císař Nero

SENECA

rádce, jeden z největších antických filosofů – avšak naprosto odlišná filosofie

fil. namířená k praxi

stoicismus = člověk bude šťastný, jen pokud se zbaví svých tužeb, chtíčů – pouze žít, být sám sebou

TACITUS

Letopisy

- historie

PETRONICUS

prozaik

 Satiricon

- kritika, zesměšnění nadutosti, hlouposti boháčů – způsob života Římanů

od 4. st. nastává skutečný úpadek antické kultury – myšlení lidí ovlivňuje stále více křesťanství

 – Konstantin – Milánský edikt = povolení křesťanství

 – zánik říše ZŘ

Světová středověká literatura

Charakteristika doby

• 5. – 14. (15.) st.
• centra vzdělanosti – kláštery, chrámy, školy, hrady, města, univerzity (Sorbonna, Oxford, Cambridge, KU)
• roste význam literatury = nositelka náboženské mytologie, myšlenek
• středověk ovlivněn křesťanstvím
• společnost: 1. duchovenstvo ; 2. vrchnost (panstvo, feudálové, šlechta) ; 3. poddaní
• víra v posmrtný život  útrapy v životě  štěstí po smrti
• církev – zneužívání své moci – vlastní zájmy, blahobyt
• později prosazování i světských vlivů-  feudálové – měšťanstvo

Žánry středověké literatury

Lyrika

- duchovní písně, modlitby

Drama

- náboženské – vyvinulo se z her o největších náboženských svátcích

Latina = univerzální jazyk

postupem doby pronikají i národní jazyky

Epika

- nejčastější legenda – vyprávění o životě svatých mužů (světců) – použití fantazie, i racionální základ

- hagiografie 

Gotika

• vrcholný středověk – feudální společnost  pol. 12. St. – Francie rozšíření do dalších zemí
• spojena s upevňováním feudální společnosti, rozvojem měst, centralizací
• především náboženské umění – i světské vlivy,  feudálové, panovníci, měšťanstvo,,architektura, výtvarné umění, umělecké řemeslo  zlatnictví, řezbářství
• projevem bohatství – bohaté honosné umění

Architektura

• katedrály – dómy, chrámy, kláštery, kostely, sakrální stavby
• hrady, města, hradby, mosty, domy, radnice
• nejtypičtější vertikálnost , vztah člověka k bohu, něčemu nadpozemskému
• stavby vysoké, štíhlé, elegantní
• lomený oblouk, křížová klenba
• vnější opěrný systém = systém pilířů a oblouků
• vysoká štíhlá okna – mozaika (vitráž = technika m. – jednotlivá sklíčka vkládána do ocelových  proužků)
• ohromně prosvětlený prostor – interiér
• chrámová loď – světlo ⇒ atmosféra – duchovno
• ohromná zdobnost interiéru ⇒ bohatství a moc, síla církve a panovníků
• oltáře, monstrance
• členitost

Stavby

• katedrála Notre – Dame (Paříž)
• Remeš (Francie)
• Chartes (Francie)
• Milánský dóm
• Westminster (Anglie)
• katedrála v Kolíně nad Rýnem
• dóm v Košicích

Šlechtická literatura

• světského charakteru
• psána feudály – jejich potřeby
• 12., 13. a i 14. st. 
• zákl. obsah  postava středověkého feud. Ideálu – rytíř, šlechtic  oddanost, udatnost,  Víra, ochránce slabých, šlechetný k ženám
• postupně se objevuje více dobrodružnosti, exotičnosti
• lyrika i epika  často odkaz na starověk – podobnost antických hrdinů.

1) Hrdinská epika

• rytířské eposy
• hrdinové a děj často podobný

Píseň o Rolandovi

- 11. století - Francie

 Píseň o Cidovi

- polovina 12. století - Španělsko

Slovo o pluku Igorově

- asi 12. století - Rusko

 Píseň o Nibelunzích

- 13. století - Německo

2) Rytířská epika

• od 12., 13. st. proměna šlechtického ideálu
• rytíř, hrdina  vzdělaný, inteligentní, smýšlení odpovídající dobovým ideálům

 o anglickém králi Artušovi

 Tristan a Isolda

- nejznámější starokeltský epos

3) Dvorská milostná lyrika

• lyr. literatura – písně  určené urozeným dámám  vyjadřovala šlechtický kult ženy
• žena  ideál – urozený muž (rytíř) sloužit, vyjadřovat úctu, lásku – abstraktní touha, láska k ideálu nešťastná – vdané
• původ – 12. st. Francie – Provance
• trubadůři (Francie) = minstrelové (Anglie) = truvéři (Francie) = minnesängři (Německo)
• rozvoj této lyriky vyjadřoval hospodářskou stabilitu feud. Společnosti
• pastorála = pastýřská idylická milostná píseň
• epištola = milostný list, dopis
• svítáníčka = alba = rozloučení milenců za svítání, rozbřesku)
• kancóna = písně

Měšťanská literatura

• 2. pol. 14. století
• vznik ve městech – měšťané, studenti, žakéři
• soustřeďovala se na každodenní měšť. Problémy
• v době rozvinutí šlechtické spol. – 14. st.
• snaha o zábavnost, komiku  částé žánry – satira, parodie, ironie  zesměšnění
• stala se oblíbenou, hodně čtenou ,zájem o literaturu i mezi vrstvami bez vzdělání
• žakéř = bavič, recitátor
• zvířecí epos = delší bajka

Román o lišákovi (poč. 13. st.)

• i dramata – bez nábož. Obsahu  frašky, komedie (náměstí, tržiště, před kostely)
• autoři zesměšňovali i sami sebe – studenti

 

Po některých z vás se před maturitou bude chtít vypracování literárních rozborů, které nejspíše budou i povinnou součástí státních maturit. Je tedy dobré vědět, jak takový rozbor vypadá nebo lépe, co všechno se v něm může objevit.

Rozbor totiž určitě není o vypsání obsahu, tedy toho co se v knize stalo. (Jak to ale u některých skončí…)

Dělí se na jazykový, tematický a kompoziční plán a v každém z nich si toho užijete dost a dost :-).

Pokud tedy chcete začít rozbory psát nebo mít alespoň představu jak vlastně vypadají, projděte si rozbory tady na webu (za které ovšem neručím, literatura mne nikdy nebrala) a následně nakoukněte na začátek učebnice Literatura v kostce pro střední školy od Marie Sochrové (vydavatelství FRAGMENT), kde najdete přehledný výčet všech věcí, které by se v jednotlivých plánech daného rozboru měli objevit.

Uvidíte, že vše bude hned jasnější a že i ty rozbory se nějak zpracovat dají.

Karel Hynek Mácha: Máj

Rozbor

Jazykový plán

Útvary jazyka: Spisovná čeština. Jazyk archaický, knižní, básnický.

Zvukové prostředky: Eufonie (libozvučnost), onomatopoje (zkuvomalba, „řinčí řetězů hřmot“), zvukosled (např.: „Hrdličin zval ku lásce hlas“), rytmus (vzestupný jamb) a rým (obkročný).

Stylové rozvrstvení slovní zásoby: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená.

Textové prostředky: Styl vyprávěcí a popisný. Dialogy, monology, řeč postav přímá.

Pojmenování:

• Přímá: Epiteton (básnický přívlastek) – konstans („zelené jezero“, „bělavé páry“) i ornans („růžový večer“), přirovnání („co slzy lásky“), antiteze (otec a syn).
• Nepřímá: Metafora, personifikace („Jezero hladké v křovích stinných…“), metonymie, oxymorón („mrtvé milenky cit“).

Figury: Apostrofa, řečnické otázky, časté opakování slov máj, láska, den a noc.

Tematický plán

Námět: Příběh milenců Viléma a Jarmily. Oba musí tragicky zemřít. Vinu přitom nese společnost.

• (Mácha se inspiroval zážitky a pocity, které získal během pobytu u svého dlouholetého přítele Eduarda Hindla v Doksech u dnešního Máchova jezera. Mácha při návštěvě hradu Bezděz zjistil, že v tomto kraji byl nedávno popraven mladík Schiffner, jenž zabil svého vlastního otce, protože mu bránil v lásce. Vedle toho se do básně promítlo i romantické prostředí zdejší krajiny.)

Téma: Hlavním tématem je životní úděl milenců Viléma a Jarmily. Vilém zabíjí svůdce Jarmily, což byl jeho vlastní otec (Vilém byl v dětství z domova vyhnán a proto si svého otce nepamatoval). Za to je zatčen a chystá se jeho poprava. Když se o zatčení dozví Jarmila spáchá sebevraždu skokem do jezera. Vilém je poté popraven na popravišti. Vinu nedává sobě, nýbrž otci a společnosti. Vedlejším tématem je v závěrečné části téma poutníka, se kterým se autor ztotožňuje.

Epizody: Vyskytují se, doplnění dějě, návaznost na děj. Jedná se o dvě mezihry, první pojednává o přípravách na popravišti (formou rozhovoru), druhá o nářku Vilémových druhů, kteří stratili svého vůdce.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy:

• Vilém – loupežník, omylem zabíjí svého otce, viní společnost, cítí se být nevinný. Ve vězení myslí na Jarmilu a vzpomíná na své mládí. Dochází k závěru, že po smrti ho již nic nečeká.
• Jarmila – milenka Viléma, páchá kvůli lásce sebevraždu.
• Poutník – objevuje se ke konci básně (v posledním zpěvu), ztotožnění autora, srovnává svůj osud s osudem Viléma. Mluví o sobě, o svém mládí a poznává, že mládí je již ztracené. V samotném závěru zvolání: „ Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!“

Prostředí: Skutečné, místně určité a je zachyceno podrobně (jedná se o krajinu u Doks, pod Bezdězem). Bez bližšího časového vymezení.

Pojetí díla: tragika.

Kompoziční plán

Jedná se o lyricko-epickou báseň.

Kompoziční postupy: Chronologický postup, také retrospektivní (ve vzpomínkových pasážích). Využití kotrastu jak v tématické (čas přírody a lidského bytí), tak jazykové rovině („na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“). Gradace se nekoná, děj je potlačen. Paralela poutníka a Viléma.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem. Paralelní vztah vzpomínkových pasáží.

Forma: Na začátku věnování (to aby byla báseň dostatečně česká).

4 zpěvy, 2 mezihry:

• I. zpěv: Obraz Májové přírody, sebevražda Jarmily skokem do jezera. Motiv lásky a nevěry.
• II. zpěv: Vilém ve vězení, úvahy o vině. Kontrast v čase – věčnost přírody a omezenost jeho zbývajícího času do popravy. Pocit křivdy a vzdoru.
• I. intermezzo: Půlnoční popraviště v přípravě na popravu Viléma.
• III. zpěv: Vrchol, poprava Viléma. Vilémovo vyznání lásky k přírodě a rodné zemi. Obžaloba společnosti.
• II. intermezzo: Nářek Vilémových druhů.
• IV. zpěv (epilog): Po čase přichází poutník, autor se ztotožňuje, zamyšlení nad tragikou lidského osudu. Závěr tragický.

Karel Jaromír Erben: Kytice z českých bájí a pověstí

Rozbor

Jazykový plán

Útvary jazyka: Použití tehdejší češtiny, dnes již archaická a knižní.

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Eufonie v rýmu, onomatopoie pro vyvolání pocitu zvuku (vodník), epitetony (především konstans), zvukomalba, přirovnávání, metafory, personifikace.

Balady mají pravidelný rým.

Tematický plán

Námět: Z lidových pověstí.

Téma jednotlivých balad:

• Kytice – Spíše lyricky orientovaná, neurčitá, vypráví příběh matky, která zemře a nechá na světě samotné děti, láska jí však i v záhrobí donutí se o ně postarat a proto je potěší kvítkem, které je nazván mateřídouškou; báseň je očividně ukázáním na krásu jazyka a vlasti a to jak už hrou s tvorbou slov (mateřídouška), tak alegorií, která přirovnává vlast k matce.
• Poklad – Epická balada těžící z křesťanských pověstí; žena jde na Velký pátek lesem a spatří skálu plnou zlata, všechen ten třpyt ji omámí mysl a protože už neunese dítě, nechá ho tam a vezme místo něj zlato – v podstatě jej prodá za pár zlatých; skrytý význam upozorňující, jak může mamon zaslepovat a jak při něm můžeme zapomenout na to, co je opravdu důležité a že když si později uvědomíme pravé hodnoty, může už být pozdě.
• Holoubek – Holoubek symbolizuje svědomí, které ženu, jež zabila svého muže, dožene až k sebevraždě.
• Dceřina kletba – Dcera spáchala zločin, ale jako vinná z toho vychází i její matka, protože ji nedostatečně vychovala.

Motivy: Vztahy mezi lidmi, vztah matky a dítěte (především matky a dcery), vina a trest, boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly, osudovost, nevyhnutelný a neúměrně vysoký trest.

Postavy: Pro Erbena typické ženské postavy, podstatný je vztah matky a dcery. Žena je matkou i dcerou, motiv mateřské lásky. Osud přijímají smířlivě.

Prostředí: Neskutečné, místně neurčité, vychází z lidových pověstí. Stručný popis (verš).

Kompoziční plán

Jedná se o sbírku 13 balad. Lyricko-epické balady z lidových pověstí, ve kterých je každý prohřešek potrestán.

Celá sbírka je uspořádá systémem, kde vždy první a poslední (druhá a předposlední atd.) balada mají stejný námět (jsou zrcadlovým odrazem). Např.:

• Kytice – Věštkyně: motiv národního smutku a naděje, národně buditelské poselství.
• Poklad – Dceřina kletba: motiv mateřské viny.
• Svatební košile – Vrba : vztah mrtvých k živým.

Vnitřní výstavba jednotlivých balad:

• Expozice – Úvod do děje, víceméně statický.
• Kolize a krize – Objevuje se konflikt, často náhodný.
• Závěr – Většinou tragický, někdy s mravním ponaučením.

Walter Scott: Ivanhoe

Rozbor českého překladu

(Přeložil Jaroslav Kraus.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Knížní a archaická čeština ve vypravování. Přímá řeč u rytířů je zde zčásti zidealizovaná do spisovné a knižní podoby, u nižších vrstev je potom realističtější a obyčejnější. V přímé řeči francouzské a saské výrazy, pro vykreslení atmosféry a napětí mezi saskou tvrdou přímostí a vnucovanými francouzskými manýry.

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný a charakterizační. Dialogy. Řeč postav je přímá.

Tematický plán

Námět: Z minulosti, příběh se odehrává v době anglického krále Richarda Lví Srdce a době a prostředí rytířských klání.

Téma: Nemá hlavní téma, jedná se o pospojování více dějových linií:

• První dějovou linií je příchod Ivanhoa a krále Richarda zpět do vlasti a jejich účast na rytířském turnaji, což je spojeno i s důkladným popisem pravidel rytířských turnajů.
• Druhou je příběh Rebeky, jejího otce a jejich domu.
• Třetí dejovou linkou je potom situace, kdy má být Rebeka upálena jako čarodějnice a kdy v Bois-Guilbertovi svádí vnitřní válku láska s rytířskou ctí a kariérou.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy: Charakteristika postav přímo (konstatováním) i nepřímo (samotným jednáním).

• Ivanhoe – Není hlavní postavou, ve větší míře se objevuje jen na začátku a na konci, příliš jednobarevný, jeho charakter není nijak zvlášť rozvinut.
• Sas Cedrik – Zastánce starých, dobrých časů, tvrdý, zásadový a nesmlouvavý muž řídící se ještě před rytířskými severskými zásadami cti.
• Brian de Bois-Guilbert – zajímavá postava, křižák a válečný veterán, s divokým srdcem plným tužeb a neklidu, který jako pravý hrdina romantického románu cítí lásku, která nemůže být opětována a to hlavně z důvodů společenských norem
• Rebeka – Židovka a přírodní léčitelka, přestože cítí, jak jsou na tom židé špatně, sama s tím nechce nic dělat a také přijímá tyto dogmata za své – odmítá Bois-Guilberta kvůli jeho křesťanské víře.
• Rowena – Urozená žena, pravá katolička a Ivanhoeova manželka, povahově podobná svému muži.
• Richard Lví Srdce – Anglický král, pravý romantický válečník, divoký, svobodný a nespoutaný panovník.

Prostředí: Skutečné, místně určité. Jihoanglická chladná vřesoviště, temné lesy nebo bytelné hrady.

Kompoziční plán

Jedná se o historický román.

Kompoziční postupy: Chronologický postup v celém vyprávění.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Představení postav a kraje.
• Kolize – Přichází při střetu křesťanství s rozumem, při střetu Sasů s Francouzi.
• Krize – Bezradnost Bois-Guilberta, odsouzení Rebeky k upálení. (Děj však není jako celek ani retardován, ani gradován, k obojímu dochází jen lokálně.)
• Závěr – Šťastný pro Ivanhoa a Rowenu, rezignací pro Rebeku, která ač milovala Ivanhoa, musela odcestovat ze země.

Johann Wolfgang Goethe: Die Leiden des jungen Werthers

Rozbor českého překladu

(Přeložil Jaroslav Kraus.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Spisovný jazyk.

Tematický plán

Námět: Příběh o člověku, který si nakonec vezme svůj život, vyjádření svobody a práv člověka k takovému kroku.

Téma: Jedno hlavní téma zabírá příběh Werthera, který se zamiluje do zadané ženy. Poté co se dozví, že ji nemůže získat, sám se zastřelí.

Děj: Realizuje se v popisech událostí.

Postavy:

• Werther – Mladý malíř, příslušník střední německé vrstvy. Miluje přírodu, rád se toulá po kraji, obdivuje krásy světa a čte Homérovu Odyseu – jeho nejmilejší kniha, kterou má vždy s sebou. Nesnáší rozdělení společnosti na stavy, protože brání navázání vztahů mezi lidmi. Velmi citlivý ke svému okolí. Přispívá chudým, laskavý, ochotný. Chorobně zamilovaný do Lotty. Jediným východiskem jeho beznaděje se stává smrt.
• Charlotta – Krásná venkovanka, jež se provdá za úředníka Alberta, který se jí ujal. Sice ho nemiluje, ale je mu zavázána za vše, co pro ni vykonal. K Wertherovi tedy zprvu chová náklonnost, snad až lásku, nechce ale opustit Alberta a tak Werthera odmítá.
• Albert – Úředník, s Wertherem naváže přátelský vztah. Skvěle si rozumí, avšak díky lásce Werthera k Lottě začne žárlit. Oba dva se však se sebezapřením ovládají.

Prostředí: Skutečné.

Kompoziční plán

Jedná se o milostný román v dopisech.

Kompoziční postupy: Chronologický postup v celém vyprávění.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Werther přichází do Wahlheimu.
• Kolize – Seznamuje Werthera s Lottou.
• Krize – Útěk Werthera na velvyslanectví za prací.
• Zvrat – Návrat Werthera, Lottou odmítnut.
• Závěr – Končí tragicky. Sebevražda Werthera.

Johann Wolfgang Goethe

Představitel německého preromantismu, básník a prozaik.

Stendhal – Henri Marie Beyle: Le Rouge et le noir

Rozbor českého překladu

(Přeložil Otakar Nový.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Použití spisovné češtiny, jak v případě vypravěče, tak postav.

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Slova stylově neutrální. Využití řečnických figur (řečnické otázky prostřednictvím vypravěče).

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný, charakterizační i úvahový. Dialogy, řeč postav přímá.

Tematický plán

Námět: Z minulosti, příběh se odehrává ve Francii v konkrétních lokacích. Námětem je příběh Juliána Sorela, fanouška Napoleona a jeho snahy udělat kněžskou kariéru.

Téma: Dvě hlavní témata: psychologické pohnutky hlavního hrdiny – Juliána Sorela a střídání prostředí.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy:

• Julián Sorel je ústřední postavou, syn dřevaře, v mládí svým otcem zatracován, pro svou fyzickou slabost, obdivuje Napoleona, cílevědomý, není spokojen se svým postavením, snaží se udělat kariéru, naučí se nazpaměť celou bibli. Velmi rozporuplný, svazuje ho láska a ctižádost.
• Paní de Renal je manželkou starosty, matka několika dětí. Její manžel není moc velký milovník a tak snáze podlehne kouzlu Juliána, zvláště, co si jej oblíbily i její děti. Přesto po vyzrazení jejich poměru volí svou rodinu, ale nikdy na Juliána nezapomene.
• Matylda de la Mole je dcerou významného šlechtice, mladá má vše na co si vzpomene. Zpočátku Juliánovi klade odpor, avšak záhy se do něj bezhlavě zamiluje. Po incidentu ve Veriéres se ho snaží zachránit, ale zbytečně. Po Juliánově smrti se vdá za pařížského šlechtice.

Prostředí: Skutečné, místně určité. Motivy venkova i města (Paříže).

Kompoziční plán

Jedná se o román.

Kompoziční postupy: Chronologický postup.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Popis vesnice Veriéres, představení Juliána Sorela a rodiny de Renal.
• Kolize – Julián svádí paní de Renal.
• Krize – Julián svádí Matyldu.
• Zvrat – Postřelení paní de Renal Juliánem.
• Závěr – Poprava Juliána.

Stendhal

Představitel francouzského romantismu.

Franz Kafka: Der Process

Rozbor českého překladu

(Přeložil Josef Čermák.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Použití spisovné češtiny, jak v případě vypravěče, tak postav.

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Slova stylově neutrální. Využití řečnických figur (řečnické otázky prostřednictvím vypravěče).

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný a charakterizační. Dialogy, řeč postav přímá.

Tematický plán

Námět: Z blízké minulosti či současnosti, příběh se odehrává v blíže neurčených prostorách i čase. Námětem je proces Josefa K., který nechápe proč by měl být z něčeho obviněn.

Téma: Jedno hlavní téma, proces Josefa K. a jeho marný boj s nejasnými soudními praktikami.

Děj: Realizuje se v událostech.

Postavy:

• Josef K. je ústřední postavou, prokurista nejmenované banky, zatčen neznámými muži a je s ním veden soudní proces z jemu neznámého důvodu. Zpočátku se v procesu angažuje a snaží se zjistit, proč se něco tak absurdního děje, později rezignuje. Nakonec jej popraví dva muži nožem, rezignující Josef K. se již vůbec nebrání.

Prostředí: Skutečné, místně blíže neurčité a je zachyceno spíše stručně. Mlhavost, nejasnost.

Kompoziční plán

Jedná se o román.

Kompoziční postupy: Chronologický postup.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Zatčení Josefa K.
• Kolize – Obvinění.
• Krize – Snaha Josefa o svou obranu v rámci procesu.
• Zvrat – Rezignace.
• Závěr – Poprava.

Franz Kafka

Franz Kafka byl německy píšící židovský autor žijící tu dobu v Praze. Je představitelem moderní světové prózy 1. pol. 20. století. Vrcholná díla zůstala nedokončená. Inspiroval se existenciální filozofií.

Antoine François Prévost: Histoire du chevalier Des Grieux et de Manon Lescaut

Rozbor českého překladu

(Přeložila Jaroslava Vobrubová-Koutecká.)

Jazykový plán

Útvary jazyka: Použití jak spisovné češtiny (v rámci vypravování a popisu), tak hovorové formy jazyka v dialozích postav. Občasný výskyt slov z cizích jazyků (francouzská jména).

Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená. Využití nepřímých pojmenování (eufemismy) a řečnických figur (řečnické otázky).

Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný, charakterizační i úvahový. Vypráví vypravěč, se kterým se autor ztotožňuje, nicméně největší část příběhu vypráví samotný rytíř des Grieux (vyprávění rytíře je jako v případě vypravěče v ich formě). Hojný výskyt dialogů, méně monologů. Řeč postav je přímá i nepřímá.

Tematický plán

Námět: Z autorovi přítomnosti, příběh se odehrává především ve Francii (ale také třeba na americkém kontinentě), kde se rytíř des Grieux zamiluje do mladičké Manon. Ta se má stát proti své vůli jeptiškou, rytíř ji chce pomoci, osvobodí ji a spolu utíkají do Paříže. Jejich vztah není jednoduchý ani přes vzájemnou lásku, protože Manon je schopna rytíře podvádět – chce žít v přepychu a to ji její rytíř nemůže zajistit.

Téma: Hlavním tématem je láska Manon a rytíře des Grieux, její překážky, strasti a rozkoš. Vedlejším tématem je v podstatě zastřešující vyprávění vypravěče, jak se potkal s rytířem des Grieux a jak zapsal jeho příběh.

Děj: Realizuje se v událostech. Zpočátku vypráví vypravěč o setkání s rytířem des Grieux, poté přenechává vyprávění jemu (jen na chvíli jej ještě v příběhu vystřídá).

Postavy:

• Manon Lescaut – mladá (šestnáctiletá) dívka lehkých mravů, do které se rytíř des Grieux zamiluje a se kterou odjíždí do Paříže. Manon rytíře miluje, ale miluje také přepych, krásné šaty a služebnictvo, což jsou věci které ji rytíř nabídnout nemůže. Proto si našla bohatého mecenáše ze kterého ji plynuli potřebné finance.
• Rytíř des Grieux – mladík z vážené rodiny, neodolal lásce k Manon, opouští kvůli ní svá studia, přátele i svého otce.
• Tiberge – kněz, rozpoluplný, přítel rytíře.

Prostředí: Skutečné, místně určité a je zachyceno spíše stručně.

Kompoziční plán

Jedná se o novelu.

Kompoziční postupy: Chronologický postup.

Vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem, a dalo by se říci rámcový vztah vyprávění vypravěče, které samotný příběh lásky rytíře a Manon zastřešuje.

Vnitřní výstavba děje:

• Expozice – Vyprávění vypravěče o tom jak si zaznamenal pozoruhodný příběh lásky Manon a rytíře des Grieux.
• Kolize – Začátek vyprávění rytíře des Grieux o své lásce k Manon. Smutné zjištění rytíře, že je Manon schopna podvádět.
• Krize – Nutný odjezd milenců na americký kontinent (Nový Orleans v Louisianě). Manon zde umírá.
• Závěr – Návrat rytíře do Francie, zde se dozvídá o smrti svého otce.

Abbé Prévost

Zde by mělo následovat ještě krátké pojednání o autorovi a zařazení jeho děl do směrů a století.